Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Nejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDYNejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDY Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 15.12. 2017
Dnes má svátek Radana a Radan
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Každý rub má i líc

10. 06. 2014 | Vaše příběhy

Vleču se s nákupem městem. Je teplo, spěchám, aby se mi jogurty cestou nezkazily. Už se vidím doma u kávičky. Z chodníku naproti přes silnici přichází snědší mladík, v ruce igelitku.

„Nechcete dámské rifle?“ ptá se.

„Ne, nechci,“ odpovím a instinktivně si tisknu kabelku k tělu. Nesnáším pouliční prodavače s veteší. Buď to je nekvalitní brak, imitace, nebo dokonce kradené zboží. Mladík ve mně nevyvolává dojem solidního člověka. Vrazí mi igelitový sáček s riflemi do ruky.

„Tak já vám je dám.“

„Ne, já nechci,“ opakuji tvrdošíjně. Rozhlížím se, kde má kumpány, kteří by mě okradli  nebo přepadli. Že by ho honil někdo, komu věci ukradl?

„Dám vám i holicí strojek, dívejte. Jen mi dejte nějaké peníze na jídlo,“ spustil.

Aha, tak tady je háček. Žebrák! Ukradl někde pár kousků oblečení, nebo dokonce je vytáhl z popelnice či kontejnerů pro charitu, které se před časem ve městě objevily. Nedávno jsem viděla jemu podobného, jak takový charitativní kontejner rabuje. A už mi strká strojek do ruky.

„Já ho nechci! A nechci ani rifle!“ bráním se. Chlap smrdí.

každý rub má i líc„Potřebuju se dostat domů na Slovensko, pomozte mi, prosím,“ žadoní.

„Já taky potřebuji nakrmit syna, zaplatit byt, a nikdo mi nepomáhá,“ zlobím se. Ten člověk mě zdržuje. Doma mám plno práce, jogurty v tašce teplají a já se hádám s tímto člověkem.

„Když mi dáte něco, dám vám i hodinky. Podívejte! Jsou za dva tisíce.“ Chlápek vytáhne z kapsy hodinky. „Hodinky jsou za padesátikorunu z tržnice, strojek určitě atrapa a rifle maličké na panenku, nebo kradené. A kdo ví, jak jsou velké? Rozhodně je nehodlám vybalovat, chci domů.“, uvažuji.

Chlap je neoblomný. Přestože znám podobné podvodníky, vytáhnu peněženku a tak, aby mi ji nemohl vytrhnout z ruky, ani do ní vidět, mu podám padesátikorunu. V ruce držím pytel s riflemi, krabici se strojkem i hodinky. Chlap mi vezme krabici se strojkem z ruky. „Abyste viděla, že je krabice plná,“ řekne a otevře krabici. Uvnitř je elektrická šňůra, čisticí kartáček i strojek s obalem. Nevypadá zle, ale může to být nefunkční atrapa. Pak si ale řeknu, že věci někde ukradl a třeba i ten strojek bude pravý. Vypadá sice jako strojek, který ještě nedávno nabízeli lumpové prodávající deky, hrnce atd. na pochybných předváděcích akcích jako dárek. Ale pokud si vzpomínám, tak právě ty dárky si senioři pochvalovali víc, než ono zakoupené zboží.

„Dejte mi ještě něco. Tak krásné věci,“ žadoní chlápek.

„Ale já nic nechci. Ty rifle mi nebudou a ani to ostatní nechci,“ trvám na svém. Přesto mu přidám ještě padesátikorunu. Chlap má ode mne už stovku.

„Potřebuju domů na Slovensko a lístek stojí 199,- korun. Dejte mi ještě stovku a dám vám i tričko.“ Vytáhne obyčejné tričko. Nechci ho. A už nechci ani to ostatní. Byla hloupost přistoupit na jeho hru.

„Dejte mi mou stovku, já vám dám ty věci a půjdeme každý svou cestou,“ řeknu. Ale vidím na chlapíkovi, že se už peněz nevzdá. „Já platím kartou, nemám už u sebe peníze,“ zkouším novou taktiku.

„Ještě jste tam měla stokorunu, viděl jsem ji,“ řekl chlapík. Jo, na to takoví lidé mají oči. Ač jsem se snažila, aby mi do peněženky neviděl, zahlédl bankovku. Pak jsem zauvažovala. Pokud je strojek funkční, tak dvě stovky nejsou tolik. K tomu hodinky, které možná půjdou? No, a co když ty rifle nebudou špatné?

Chlápek opět spustil: „Tak já vám dám stovku, vy mi dejte dvoustovku.“

Myslí si snad, že jsem hlupák? Dá mi mou stovku a já mu dám dvoustovku, to je stejné, jako když mu nyní přidám ještě stokorunu. A nehrozí mi, že shrábne dvoustovku a s mou stovkou navíc nakonec uteče. A tak mu nakonec dám ještě stokorunu, ať se ho zbavím. Chlap mi vytrhne hodinky z ruky, řekne: „Tak hodinky si beru, to je málo,“ a je pryč. Zůstala jsem s pytlíkem s riflemi a strojkem na ulici sama. Pořád se ještě utěšuji tím, že rifle uvnitř budou slušné a třeba mi i budou sedět a strojek bude funkční. Zrychlím krok, abych už byla doma. Tady na ulici nehodlám věci prohlížet.

Došla jsem domů, taška s jogurty putovala stranou, ani jsem je nevyložila do ledničky. První musím zkontrolovat, co jsem si to donesla domů. Rozbalila jsem krabici se strojkem. Ten zapojím do zásuvky. Chvilku váhám. Co když mi strojek vyzkratuje elektrické vedení? Co když vyhořím? Přesto zkusím přepnout posuvný knoflík z pozice off na on. Nic. Strojek je neskutečně lehký. Neděje se vůbec nic, a tak radši strojek odpojím z elektřiny. Párkrát jím zatřesu a strojek se rozpůlí. Uvnitř plastového výlisku není vůbec nic! A tak jsem koupila atrapu. Popadla jsem sáček s riflemi. Když je vysvobodím z obalu, zjišťuji, že to jsou použité, roztrhané a uvnitř špinavé pánské rifle. Navíc s rozbitým zipem.

Naletěla jsem! Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Copak nevím, jak se dnes podvádí a šidí? Tolikrát jsem radila různým lidem, jak mají být opatrní, a sama tak hloupě naletím. Dvě stě korun není dnes moc, pro mě je to ale dost. Kolik jsem za to mohla mít například jogurtů. Jogurty! Vzpomenu si a konečně je uložím do chladničky. Pak seberu velký igelitový pytel na odpadky, abych tu veteš vyhodila. Ještě aby se mi z toho vyrojili nějací brouci! Když jsem ukládala rifle do pytle, ještě jsem, pro jistotu, zkontrolovala jejich kapsy. V jedné z nich byl obal od žvýkačky. V té druhé byla všitá druhá, maličká kapsička, a v ní opět nějaký papír. A tak ho vytáhnu, a ona to pětistovka. Nemůžu uvěřit vlastním očím! Ten chlapík rifle nejspíš někde ukradl a jeho majitel měl v nich peníze. Ještě si chvíli hraji s verzí, že to jsou falešné peníze. Když jimi druhý den platím v obchodě, neděje se nic. Žádná policie, žádné vyšetřování, žádné obvinění z padělání peněz….

O dva dny později jsem snědého mladíka viděla zase. Vlekl obrovský pytel.

„Nechcete papuče?“ ptal se kolemjdoucích. Ti kroutili hlavami a rychle ho obcházeli. Nemohlo mi uniknout, že kolem mladíka se line pach nemocniční dezinfekce. Nejspíš se dostal na nějaké lůžkové oddělení nemocnice, domova důchodců a tak podobně a okradl tam hospitalizované pacienty.

Když mě zahlédl, urychleně odcházel. Netušil totiž, co se skrývalo v bezcenných roztrhaných kalhotách.


čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Každý rub má i líc:

Každý rub má i líc
Každý rub má i líc
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
asi bych zavolala policii, nevybavovala se s ním
Obrázek uživatelky
profil
Tak od takových lidí raději dál. I když jsi nakonec byla v plusu.
Obrázek uživatelky
profil
Článek je napsán velmi dobře, ale po celou dobu, co jsem ho četla, mě obcházela hrůza a strach z toho, jak to dopadne.
Utíkala bych od něj pryč. Měla bych z něj strach.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles