Kolega Karel

Kolega v práci, Karel, je dosud nezadaný, bezdětný a svobodný. Má už sice dávno věk, kdy většina mužů zplodila syna, postavila dům a zasadila strom, Karel ale v tomto pokulhává.

Dům Karel má, ten zdědil po babičce. Nějaký ten strom na zahradě by se také našel, ale potomků, alespoň těch, o kterých by věděl, se nedostává. Ne, že by byl Karel špatný člověk, je ale poněkud šetrnější, až lakotný. Protože ale vypadá na první pohled normálně, občas s někým koketuje, píše si a v případě štěstí občas i randí. Jako například s Radkou. Viděli se asi dvakrát. Vždy šli spolu na procházku. Po ní jsem byla zvědavá a ptala jsem se Karla, jestli se stavili aspoň na zmrzlinu.

„Ne, ona chce zhubnout,“ tvrdil Karel.

„Dobře, ale na zmrzku, nebo aspoň na džus jsi ji mohl pozvat.“

„Víš, kolik dnes stojí takový džus v restauraci? My radši chodíme.“

I přes tato dvě setkání odolná Radka souhlasila s tím, že v pátek přijede ke Karlovi na víkend na návštěvu. Slíbil jí procházku pod hvězdami, ohníček na zahradě a všelijakou romantiku.

„To bys jí měl koupit aspoň kytku,“ radila jsem kolegovi.

„Myslíš? Tak já jí nějakou utrhnu na zahradě.“

„A víno, nebo něco dobrého na pití kup taky.“

Karel chvilku vypadal, jako by si návštěvu milé chtěl rozmyslet. A tak jsem ho už neupozorňovala na to, že člověk potřebuje také jíst. To snad ví z vlastní zkušenosti.

Když mi pak Karel řekl, že jeho milovaná maminka připraví synáčkovi na víkend spoustu řízků a bramborový salát, protože se jí s návštěvou pochlubil a ona už se vidí jako babička, uklidnila jsem se. Radka dostane najíst a třeba Karel nebude už sám.

„Koupil jsem víno,“ hlásil vítězoslavně Karel druhý den.

„Jaké?“ ptala jsem se, přestože nepiju.

„Nevím, dvoulitrovku.“

Spráskla jsem ruce. I jako abstinent vím, že v plastové dvoulitrové lahvi to žádný zázrak nebude.

„To jsi měl koupit sedmičku ve skle,“ poradila jsem.

„Neboj, vychladím to, naliji do džbánku, a ona ani nebude vědět, co pije.“

 Karel je sice lakomý, ale není hloupý. Možná, že mu jeho lest projde. Sama jsem mu pak věnovala krabičku vonných svíček, abych povzbudila romantickou atmosféru jeho domova.

„Tos nemusela. Koupil jsem svíčky na hrob, celý pytel. Přece nebudu doma svítit?“ řekl, ale balení hned strkal do tašky.

Proboha! To udělá dojem. Nalije čůčo do džbánu, k tomu zapálí hřbitovní svíci. Poradila jsem mu, ať použije radši mé voňavé svíčičky.

Víkend proběhl a Karel se vrátil do práce. 

„Jak proběhl víkend?“ ptala jsem se, jakmile jsem Karla spatřila.

Tvářil se rozzářeně jako měsíček. Karel, ten svobodný a smutný Karel, se usmíval a byl šťastný! Vzývala jsem Radku jako světici.

„A kdy se uvidíte příště?“ zajímalo mě.

Karel pokrčil rameny. Zatím nebyli domluveni.

Uběhl pracovní týden a Karel, zpočátku svěží, veselý a rozzářený, pomalu uvadal. Radka o sobě nedala celý týden vědět, a to i přesto, že investoval dvě koruny do zprávy a napsal jí.

„Tak bys měl jet za ní a osobně se jí zeptat, co se stalo. Přece ji nechceš ztratit?“ radila jsem.

„Myslíš?“

„Samozřejmě. Ona přijela k tobě, je ostuda nepřijet. Co když se jí něco stalo? Může být nemocná.“

Karla jsem přesvědčila. V pátek odpoledne po práci se za Radkou vypravil. Sice mě neposlechl, aby jí koupil alespoň čokoládu, ale jel.

Druhý den mi sdělil, že otevřela její sestra a na rovinu mu řekla, že Radka ho už do konce života nechce vidět.

 „Ani nepřišla ke dveřím, aby mi to sama řekla,“ stěžoval si Karel.

To se mi zdálo podezřelé. Jelikož jsem ale znala Karla, zdaleka ne nemožné. A proto jsem ho podrobila důkladnému výslechu.

Nakonec vyšlo najevo, že Radka k němu přijela v pátek odpoledne. Když přišli ke Karlovi domů, předal jí růži, kterou předtím utrhl na zahradě. Radka nepřijela s prázdnou, přivezla vlastnoručně upečenou bábovku. Tu si Karel schoval. Myslela jsem, že mě budou křísit. Místo, aby ji rozkrojil a nechal na stole, před Radkou ochutnal a dal na talířek i jí, bábovku si schoval. Zapálil svíčky, naštěstí ty mé, a zeptal se dívčiny, zda si něco dá k jídlu. Odmítla, že jí stačí voda. Nenalil jí ani džus, ani limonádu, ale čistou vodu z kohoutku.

Večer proběhl dle Karlova očekávání. Karlovi poté vytrávilo, tak nechal Radku u televize a sám šel do kuchyně, kde se cpal řízky a salátem.

„Proč jsi nedal i jí?“

 „Přece nechtěla?“

Ano, Radka se postila v pátek i v sobotu a v neděli brzy ráno s kručícím žaludkem utekla. Když jednou řekla, že jíst nebude, Karel ji přece nebude přemlouvat? Už jsem chápala vše.

„Ale stejně by mě vyšla draze,“ posteskl si Karel.

„Jak to? Vždyť chuděra nic nejedla a pila jen vodu.“

„A víno. Toho moc ale nevypila,“ přiznal Karel.

Nedivila jsem se. S prázdným žaludkem se alkohol špatně pije.

„A přijde draho, protože se dvakrát denně sprchovala!“

Myslela jsem, že mě budou muset křísit. Chudák Radka byla natolik čistotná, že se v létě prostě myje. Nechtěla Karlovi páchnout. A ten lakomec lakomský ani nepochopil, proč po tomto otřesném víkendu Radka nepřipustí, aby se ještě něco podobného opakovalo.

A tak v práci máme stále dosud nezadaného, bezdětného a svobodného Karla. A tak to jistě i zůstane.