Králíčci radosti

Zakrslé králíčky a beránky jsem začala chovat proto, protože moje snacha si jednoho pořídila a já z něj byla úplně paf. Ještě asi dva měsíce jsem se rozhodovala, jestli to říct manželovi, že bych na stará kolena chtěla chovat malé králíčky a jezdit s nimi na výstavy. No neměla jsem k tomu odvahu, protože manžel říká, že co si vymyslím, tak vždy z toho sejde nebo to prý nestojí zanic. Jenže já to udělala tak, že jsem si studovala dvě knihy o chovu králíčků a pak knihu Jak na výstavy. Čím více jsem četla, tak tím víc jsem byla přesvědčená, že chci být chovatelka králíčků na mazlení. Navíc budoucí vnouče z toho bude mít jistě radost a dcera taky, protože ta je zvířecí milovník.
                                                                                                                           
Za týden jsem měla mít narozeniny a já si najednou řekla, že si vlastně králíčka mohu pořídit k narozeninám sama, ne? Je jedno, co dalšího dostanu, já byla prostě pevně rozhodnutá. A tak jsem si pořídila obří klec, kam by se vešlo snad deset králíčků, ale já v nich chtěla mít jen dva. Hlavně jsem si přála, aby měli velký prostor.    
      
A  pak nastal den D. Klec jsem měla zatím schovanou u dcery, která se prý těšila, až uvidí otce, jak se bude vztekat. No a dcera neměla pravdu. Odpoledne na mé narozeniny mi tedy klec přivezla a v něm už králíčka. Vůbec jsem to nechápala a nerozuměla jsem tomu. Jak je to jen možné? Vždyť jsem si ještě žádného nepořídila. Nebo mám sklerózu?                                                                                                 
Ne, nebylo to nemocí, ale spiknutím dcery a manžela. Dcera mu to vše vyslepičila. Takže to byla má první radost, jak mě manžel překvapil a jak to dcera pěkně zahrála :) Druhá radost byla, když jsem dva dny nato přivezla dalšího králíčka. Toho jsem měla dlouho zamluveného. To byla má druhá radost :) 

AničkaNov - čtenářka
ChytráŽena.cz