Kuřecí máma

Je to už pěkná řádka let, co se tento příběh stal. To jsem ještě bydlela u rodičů, i když jsem již chodila do práce. Žili jsme na vesnici – v domku se zahradou – a chovali slepice a králíky. Jednou slepice začala kvokat a nepomáhaly žádné rady ani osvědčené postupy, jak ji toho zbavit. Kvokala a kvokala. No a mne napadlo, že toho využiji k tomu, aby nám vyseděla kuřátka. Se svým nápadem jsem se pochlubila rodičům, ale ti nebyli nijak nadšení. Ať to raději nezkouším, že slepice už kvoká dlouho, takže asi brzy přestane, kdo se bude o malá kuřátka starat a podobně. Neodradili mne.

Sehnala jsem osm vajíček a dala je pod kvočnu. Ta vzorně seděla a kvokala. Když přišel její čas, chodila jsem ji několikrát denně kontrolovat. A v sobotu ráno jsem se dočkala – první kuřátko. Rodiče mi poradili, abych ho vzala do kuchyně oschnout a zahřát, aby kvočna měla klid na líhnutí dalších. Do večera bylo kuřátek pět. Všechna jsem postupně odebrala, zahřála, osušila. Ráno jsem netrpělivě spěchala, zda tam nebudou další. Nebyla. Zbylá vajíčka jsem tedy vzala a pod kvočnu strčila kuřátka. Kvočna se sice trochu divila, ale za chvíli už zase klidně seděla. Všechno se zdálo být v pořádku a já jsem byla pyšná, jak se mi to povedlo. Ale jen do večera.

To jsem byla zvědavá, jak se kuřátkům daří. Zvedla jsem tedy kvočnu a pod ní ležela čtyři mrtvá tělíčka a poslední kuře vypadalo, že má na kahánku. Zůstala jsem jako opařená. Co teď? Měla jsem na kvočnu velkou zlost a zároveň mi bylo do breku. Vzala jsem poslední živé kuřátko do dlaní a běžela do kuchyně. Tam jsem všechno pověděla mamce a společně jsme přemýšlely, co teď? Bylo jasné, že vrátit kuře zpět pod kvočnu nemá smysl. Ale co s ním? Další den bylo pondělí a všichni jsme šli do práce.

Vzala jsem tedy starý hrnec, dala do něho trochu sena, uložila do něho kuře a celé to přikryla kusem látky. Kuře chvíli pípalo, ale pak se uklidnilo a usnulo. Na radu mamky jsem uvařila vajíčko, připravila si šrot a vodu, aby kuře mělo co zobat. Ale ono to neumělo. Jak ho to naučit? Šlo to kupodivu velmi lehce. Postavila jsem kuře na podlahu, před něho nasypala trochu šrotu a prstem klepala do podlahy tak, aby to vypadalo jako klování slepice. Kuře začalo pohyb napodobovat, párkrát se trefilo do zrníčka šrotu, které mu zřejmě zachutnalo a za chvíli už zobalo samo. Podobně to bylo i s pitím. Stačilo strčit mu několikrát zobáček do misky s vodou a za chvíli už to zkoušelo samo. To by tedy šlo, ale jak vyřešit to, že kuře chtělo jíst asi co dvě hodiny a my všichni jsme chodili do práce na ranní směny a domů se vraceli až kolem 16. hodiny.

Nic naplat, ráno jsem kuře i s hrncem strčila do tašky a jela autobusem do práce. Tam jsem ho zavřela do skříně mezi faktury (pracovala jsem tehdy v účtárně) a začala pracovat. Kuře bylo zpočátku klidné, ale za nějakou dobu dostalo hlad a dalo se do hlasitého pípání. Kolegyně začaly zkoumat, odkud se zvuky ozývají a já musela s pravdou ven. Nejdříve se tomu divily, ale když bylo kuře nakrmené a další dvě hodiny byl klid, celkem nic proti jeho přítomnosti nenamítaly.

Tak to šlo celý týden. Když přišlo další pondělí, rozhodla jsem se, že už to kuře musí zvládnout samo. Zavřela jsem je do kotce v králíkárně (aby mělo pohyb, ale aby se nikam neztratilo), dala mu tam dostatek krmení i vody a odešla do práce. To bylo radosti, když jsem se odpoledne vrátila. Kuře radostí pípalo a běželo s roztaženými křidélky přes celý kotec ke dvířkům, aby se se mnou přivítalo.

A tak to bylo do konce jeho života. Vždy mne vítalo a i jako velká slepice vždy přiběhla první a dožadovala se pohlazení. Moc ráda na tu dobu vzpomínám.