Mám nějaké resty

V jednom se svých posledních článků jsem slíbil povídání mikulášské. Pravda, je poněkud pozdější, než by se slušelo, ono i to „dušičkové“ se na stránky dostalo v době povánoční, nešť, chcete-li, čtěte...  
  
Na „ňůjorském“ setkání Santa Clausů se důstojní kmeti porvali, řekněme, jako koně. Tady nevím, proč se tato rvavá vlastnost pojí s tímto ušlechtilým příslušníkem důstojného zvířectva.     
Prý se, červeně odění, bílým plnovousem vybavení pánové schází na Clausa Conu již dvacet let, dokonce na více než třech stovkách míst ve čtyřiačtyřiceti státech světa. Kolikrát se poprali? Nevím, nemohu sloužit, ale - nic nového pod sluncem, či spíše měsícem, doložím záhy.
Na vesnici, ve které jsem vyrůstal, bylo lety vytvořené územní rozdělení, historie vzniku či původ názvů jsou mi stále utajeny. Střed obce, kolem dvou hospod, dvou obchodů a kapličky, ten byl neutrální. Cesty se zde rozcházejí - proti toku potoka na „Horní konec“, za dvěma lávkami na „Zápotočí“, do jednoho kopce na „Štěpnici“, do druhého kopce přes železniční trať na „Púšč“, poněkud níže přes nadjezd na vzdálenější „Kotlinu“ a konečně blíže k městu a mostu přes Bečvu na „Nový svět“. 

Klukovské party byly vytvářeny podle těchto územních celků, dohody, dnes by se řeklo koalice, se sjednávaly, dodržovaly a rozcházely asi tak, jak to známe z života politického.
Byly zde i ekonomické zájmy. Vzpomenu „klapotání“ velikonoční. Zvony odlétly do Říma, ráno, v poledne i večer nahrazovaly  jejich funkci řehtačky, klapotky, trakače v rukou tlupy děcek, řízených osvědčenými „šéfy“, kteří určovali, kdy se vyrazí, kudy se půjde, kde se zastaví k výrazné poctě toho či onoho stavení. Začínalo se u kříže, před hospodou „Na Fojství“, končilo se tamtéž, dodržovaly se hranice s tím, že občas se podařilo právě na rozhraní předejít tamní konkurenci. Poslední den se vybíralo a vybrané dělilo - podle docházky, druhu obsluhovaného nástroje /Za trakač nejvíc, za řehtačku nejmíň/. No a výběr na rozhraní byl v některých letech jablkem svárů a klání. Vzpomeňte na Knoflíkovou válku.     
No a teď k jádru věci. Stejně jako Velikonoce pro dítka a mládež, byla předmětem problémů i doba - ne sice Santaklausovská, leč staročeská - tedy starovalašská, mikulášská. Do jednotlivých rajonů vyrazil nejen důstojný biskup s berlou, ale i jeho doprovod. Nebyli troškaři, někdy i dva andělé a tři, čtyři čerti, provázeli očekávaného dárce dárků. Byli vítáni, jim podstrčené dárky za patřičné ceremonie odevzdávali vystrašeným dítkům, no a při loučení honorováni. Bylo to v čase, na který vzpomínám, tuším v roce 1944. Peníze hodnotu neměly, zato každý pořádný Valach dovedl i ve válečných dobách udělat nějakou tu klobásu a pořídit nějaké to pití - byť s jistým stupněm nebezpečí.      
Ke konci pouti se na rozhraní středu obce a vzpomenuté Púšče potkali zde končící svatí a jejich suity, slovo dalo slovo, kdo to začal, to se asi nikdy nedozvíme, jisté je, že ti, kdož to měli dolů s kopce sjížděli po nedůstojných partiích, ti, kdož to měli proti vršku měli kumšt se vybelhat. Monoklů bylo nepočítaně, andělé přišli o brka, čerti snad o nějaký ten ohon, biskupské berly o svůj tvar.

Takže, milí američtí Santa Clausové, kampak na Valachy s nějakou tradicí, servat se u nás dokázali už před sedmdesáti lety. Bohužel, nemohu ve vzpomínkách najít - byl jsem přece jen příliš mlád - nějakou o správné vesnické tancovačce, končící jako na tom známém obrázku pana Josefa Lady, nemáte náhodou nějakou historku od vás, milí přátelé, milé přítelkyně?