Mrazivá cesta za přáteli

V mrazech, které nyní panují, jsem se vydala s kamarádem navštívit naše společné známé. Koupili jsme lahvinku a jeli do sousedního města, kde naši přátelé bydlí. Sotva jsme přijeli na autobusové nádraží, kde musíme přestoupit na autobus místní, už jsme ho viděli. Stál tam, všechny dveře dokořán. A tak jsme nastoupili v domnění, že se zahřejeme. Protože máme čipovou kartu, s kterou jízdné platíme, nastoupili jsme prostředními dveřmi, zaplatili kartou a usadili se na sedadle v domnění, že za chvíli vyrazíme. V autobuse byla ale velká zima, protože všechny dveře zůstaly otevřené po dobu nejméně půl hodiny, než se lidé začali bouřit.

„Už máme zpoždění!“ křičel jeden muž.

„Proč nezavřete ty dveře?“ ptala se zase jedna z žen.

Řidič ale nereagoval. Až jeden z cestujících vpředu náhle zvolal: „Vždyť on spí! Řidič usnul.“

„A není mrtvý?“ ptala se tlustá dáma.

„Kdepak, on jen spí. Podívejte, dýchá,“ ukazoval jeden z cestujících na kukaň řidiče.

Řidič skutečně spal, mocně odfukoval a ani netušil, že my ostatní mrzneme. Cestující se ho pokusili probudit. Po chvíli se to skutečně podařilo.

„No tak, jste v práci!“ Cestující upozorňovali unaveného řidiče, kde se právě nachází. Paní s kočárkem mávla rukou a raději vystoupila. Já ji chtěla následovat. Přece nepojedu přes město s takto unaveným řidičem? Ještě nás cestou někde vyklopí.

„Pojď, pojedeme jiným autobusem. Vždyť to jezdí každou chvíli,“ pobídla jsem kamaráda.

„Ale já už zaplatil za cestu.“

„Já taky zaplatila. Obětuji tu dvacku, za to mi mé zdraví přece stojí.“

„Já ne,“ zatvrdil se kamarád, který by si nechal pro korunu koleno vrtat.

„Dobře, tak na mě u Marcely a Petra počkej a řekni jim, že jedu hned za tebou,“ rozkázala jsem kamarádovi a vystoupila sama.

Autobus odjel a za pět minut přijel nový, jehož řidič tentokrát nespal. Nejen, že v autobuse bylo znatelně tepleji, ale měla jsem i lepší pocit, že jsem snížila riziko nehody na minimum.

Seděla jsem a přemýšlela, že kamarád už je určitě u známých, když autobus zastavil na zastávce, na kterou jsem chtěla. Vystoupila jsem z autobusu a po uklouzané cestě kráčela k paneláku, v kterém bydleli naši přátelé. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že kamarád tam není.

„Jak to, jel autobusem přede mnou. Měl tu už pět minut být.“

Měla jsem o kamaráda strach. Určitě je někde unavený řidič vyklopil.

Pustili jsme počítač a na internetu hledali, jestli se ve městě nestala nějaká nehoda. Ten den se jich stalo hned několik, ale nikde nefiguroval autobus. Dobré dvě hodiny jsme se místo zábavy a povídání strachovali o kamaráda a nevěděli jsme, jak máme postupovat, když někdo zazvonil u dveří. Byl to kamarád, promrzlý až na kost.

„Kde jsi byl? Měli jsme o tebe strach. Měli jste bouračku?“ ptala jsem se, zatímco kamarád pomalu roztával. Všimla jsem si, že měl zmrzlé i řasy a z nosu mu trčely dokonce malé rampouchy.

Všichni tři jsme ho obcházeli a kontrolovali, jestli mu něco nechybí. Byl celý. Poručil si horký čaj, do kterého jsme mu nalili i Rum, a pak nám líčil, jak si unavený řidič spletl cestu a zavezl je někam za město, kam prý kdysi také jezdíval autobusem a spletl si trasu.

„Vezl nás, kličkoval, jednou přejel dokonce křižovatku na červenou. Až nakonec někdo zavolal policii. Ti mu už nedovolili jet dál. No jo, ale my tam zůstali v tom promrzlém autobuse. Někdo čekal na jiný autobus, já a pár dalších jsme se vydali na cestu pěšky.“

Tak jsem nakonec zjistila, že kamarád sice ušetřil dvacet korun, ušel ale v mrazivém dni daleko víc kilometrů, než kdyby šel už z autobusového nádraží rovnou pěšky. A hlavně by byl u přátel mnohem dřív.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete