Na houby? Vždycky!

Byla sobota večer, já měla po šichtě a užívala jsem si odpočinek po práci, když zavolal Milan, můj kamarád.

„Hele, nechceš náhodou se mnou zítra na houby? Jedeme s kamarádem do lesa a máme v autě místo,“ zeptal se. To byla výzva pro mě, milovníka lesů, houbaření a přírodních krás. Přestože jsem byla hodně unavená, poslední měsíce jsem v práci dělala přesčasy, věděla jsem hned, že neodmítnu.

„Na houby? A kam?“ zeptala jsem se.

„Nevím, ale někam do lesa asi.“

Jak jinak. Kam by asi jinam jeli?

„Na houby? Vždyť mě znáš, vždycky!“ přislíbila jsem svou účast.

„Tak buď ráno v šest u mého baráku, přijede tam na parkoviště,“ řekl Milan a zavěsil.

Já zápolila ještě chvilku s únavou. Mám jít do garáže pro košíky, nebo se spokojím s tím, co mám doma? Únava zvítězila. Vysypala jsem kolíčky na prádlo z košíku, který má objem asi dva a půl litru. To ale stačit nemusí. A tak jsem nabalila i několik látkových tašek. Mám sklon k přehánění, a tak těch tašek bylo nakonec pět. To nemůžu posbírat! Je lepší být připraven, než překvapen.

Druhý den ráno jsem stála před Milanovým domem na parkovišti. Vyzbrojená plastovým košíkem, batohem s taškami a nezbytnou svačinou, v doprovodu svého čtyřnohého kamaráda Bena. Čekali jsme jen chvilku. Milanův kamarád Martin přijel, my nasedli, rychle nás Milan představil, a jelo se. Martin asi neoplývá dokonalým smyslem pro orientaci. Jak jinak si vysvětlit, že jsme už asi popáté jeli přes stejný kruhový objezd? „Tady jsme už asi byli,“ podrbal se Martin za uchem.

„Ano, už asi čtyřikrát,“ řekli jsme svorně já a Milan. Takto jsme cestovali hodně, hodně, hodně dlouho.

Když jsme asi po třech hodinách zastavili na kraji hustého lesa, už jsme ani nevěřili, že ještě něco najdeme. Cesta dlouhá asi čtyřicet kilometrů nám trvala rekordní tři hodiny! Vystoupili jsme z auta. Martin, náš řidič, byl v tu ránu pryč. „A kde je tvůj kamarád?“ ptala jsem se Milana.

„Ten? Toho celý den neuvidíme. Víš, on je takový morous. Neumí s nikým chodit, ihned je pryč, a často i zabloudí. Proto s ním už nikdo nechce jezdit.“

„Tak proto jsi mě pozval na houby?“ zeptala jsem se zklamaně.

„No, přece tu nebudu chodit celý den sám?“ řekl Milan. To je ale kamarád!

Jakmile jsme vkročili do lesa, přestala jsem výletu litovat. Hub bylo víc, než jsem čekala. Do dvou hodin jsem měla plný jak koš, tak čtyři látkové tašky. Tu pátou jsem půjčila Milanovi, který byl velice špatně vybaven. Do lesa si totiž přivezl jen velkou igelitovou tašku.

Byly tu většinou babky, ale i klouzci, suchohřiby, růžovky, nádherné bedly a dokonce i nějaký ten praváček. Byla jsem nadšená. Tašky jsem sotva táhla, dvě mi nesl kamarád. Takto obtěžkáni jsme se vraceli k autu.

„A mohli bychom jet,“ radovala jsem se. Hlavou mi táhlo, že si ještě stihnu odpočinout. Ráno musím vstávat ve čtyři do práce, musím se prospat. „Ale jak ses domluvil s Martinem? Kdy přijde k autu?“ zeptala jsem se ještě kamaráda.

„Nijak. Ty sis všimla, že bych se nějak domlouval?“ usmál se Milan.

„Ale kdy tedy přijde k autu?“ zajímalo mě.

„Ten? Jak ho znám, přijde až večer s prázdným košíkem. On takový prostě je,“ zopakoval Milan.

Bylo zhruba poledne. Signál pro mobilní telefon zde nebyl. A půl hodiny po poledni začalo zprudka pršet. Déšť byl tak silný, že jsme byli v tu ránu promočení. Ben si zalezl pod auto, od kterého my neměli klíče, a my se choulili pod stromy na kraji lesa. Nevím, jestli to byl dobrý nápad. Déšť stékající ze stromů byl možná horší, než kdybychom stáli přímo nekrytí mimo les. Jako vodníci jsme stáli asi hodinu, když mi nakonec docházelo, v jak zapeklité situaci jsme.

„Kdy přijde?“ začínala mi být zima.

„Jestli vůbec přijde,“ usmíval se ještě Milan.

„Jak, jestli vůbec?“ ptala jsem se. Přemáhala mě zima i únava. Houby byly nasáklé vodou a naše bundy byly zamčené na zadních sedadlech auta.

„Víš, už se stalo, že zabloudil a někde přespal. Zpět domů jsme jeli až druhý den,“ řekl Milan. „Proto jsem nechtěl jet s Martinem sám.“

„A kde jsi spal ty?“ zajímalo mě.

„Tehdy jsem musel spát taky na kraji lesa,“ ukázal Milan kolem sebe. „Jenže to bylo aspoň sucho.“

„Já nikde v lese spát nebudu. Je mi zima a ráno musím do práce,“ protestovala jsem.

„Ale jak se tam dostaneš?“ ptal se Milan.

„Musí přece přijít?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

„Ten?“ ušklíbl se kamarád.

Jak šel čas, bylo to horší a horší. Houby byly rozmočené, a my také. Drkotali jsme zuby a i Ben se třásl zimou. Už jsem nebyla z výletu nadšená. Od civilizace jsme byli pořádně daleko. Stopnout bychom si nic v tom stavu, v jaké jsme byli, a ještě se psem, nemohli. Bolely nás ze stání nohy a déšť neustával. Nakonec jsme se usadili do bahna. Bylo to už jedno, liják s větrem na nás házel bahno z okolí stejně.

Po několika hodinách, to už se začínalo stmívat, mě napadlo: „Takto nás Martin do auta ani nevezme!“ Opravdu, naše oblečení pokrýval nános bahna.

„Bude už tma, on to neuvidí,“ uklidňoval mě Milan.

„Ale až vystoupíme, tak po nás zůstane bahno na sedačkách,“ připomněla jsem.

„To zjistí až ráno, to už nás nemusí zajímat,“ řekl opět Milan, zvyklý asi na všechno.

„Víš, já s ním už jednou jel, to bylo venku čtyřicet stupňů. On měl nějak zablokované okno, tak ho nemohl otevírat. To s námi ještě jeli ostatní, bylo nás v autě pět, a byla zavřená okýnka. Mysleli jsme, že se tam roztopíme. Klimatizaci samozřejmě nemá. A když se kamarádce udělalo špatně, otevřel nakonec okýnko, to mu spadlo a platil za jeho opravu tisíc korun. Ten nadával,“ řekl Milan.

„Já okýnko nechám zavřené, je mi zima,“ odpověděla jsem. Bylo zřejmé, že potřebuji zahřát.

„Neboj, až přijde, tak se zahřejeme. Topení je snad jediná věc, která mu v autě funguje,“ řekl kamarád a objal mě, ať je nám aspoň trošku tepleji. Skutečně, mokrá trička nejdřív chladila, ale pak se trošku zahřála.

Po asi pěti hodinách čekání jsem přemýšlela o tom, jak se z lesa dostaneme.

„Zavoláme policii, nahlásíme ho jako nezvěstného, musí nás odsud odvézt. Aspoň někam na nádraží,“ zoufale jsem prosila Milana.

„Jak? Není tu signál,“ řekl. Taky se třásl jako osika.

Po šesti hodinách čekání byla už tma. Já v jamce, kterou jsem si udělala v bahně, málem usínala. Vedle mě seděl v bahně Milan, další nešťastník. Ben se tiskl k mému tělu, a tím mě alespoň malinko zahříval.

Už jsem usínala, když najednou Milan zavýskal: „Hele, už jde!“ Z lesa vyšla postava s prázdným košem. Byl to Martin.

„Zabloudil jsem. Nemohl jsem najít auto,“ řekl.

Já se nezmohla na slovo. Musela bych nadávat.

„A kde máš houby?“ ptal se Milan.

„Vyhodil jsem je, byly nasáklé vodou,“ řekl Martin.

My naše mokré poklady dotáhli k autu a usedli jsme na bahnem obalené zadky. Už mi bylo jedno, co bude se sedačkami. Ať si ten Martin nechá sedačky klidně vyčistit. My nezabloudili.

Schoulená vzadu na sedačce jsem zaregistrovala, že se dalo auto do pohybu. Jeli jsme. Topení v autě začalo vydávat příjemné teplo. Najednou se ozvala velká rána a okýnko auta se sesunulo až dolů. V poslední chvíli jsem uhnula hlavou, aby se mi do okýnka nepřiskříply vlasy.

Zbytek cesty jsem absolvovala zabalená sice v čisté a suché bundě, ale při spuštěném okýnku. Neslyšela jsem hlasy zepředu, ale bylo mi jasné, že řidič nemá radost. Já mu ale okénko nerozbila.

Když jsme přijížděli do našeho města, drkotala jsem zuby. Přemluvila jsem ještě kamaráda, aby mi pomohl s taškami domů. Ty jsem nechala přes noc na chodbě, neměla jsem už sílu nic s houbami dělat. Teplá koupel mě trošku vrátila do reality. Oblečení jsem jen namočila, a ulehla jsem.

Už v posteli jsem si našla jedno klíště, následující den, kdy jsem vyhazovala většinu hub, druhé.

Tu hrstku houbiček, která neutrpěla úhonu, jsem použila do polévky.

A za týden jsem se setkala s následky… A s borelií se léčím ještě dnes.

Oprava okénka stála další tisícovku, nevím, zda Martin nechal čistit sedačky, nebo se toho ujal sám. A od té doby: „Na houby? S kým?“