Na pouti

Velikonoce mám už od dětství spojené s návštěvou pouti. Jezdila jsem na ni každoročně s bratrem a mamkou. Tehdy jsme na kolotoče moc nechodili. Prošli jsme si stánky a nakoupili hlavně sladkosti. A jako starší jsme na pouť chodili s kamarády. To jsme občas na nějaké kolotoče šli, také střelnici jsme zkoušeli. Někdy se dařilo, někdy moc ne.

Později jsem na pouť chodila s dcerou. Ta kolotoče milovala. Její oblíbený byl malý řetízkový kolotoč a různé ty dětské plné zvířátek. Jízda v té době stála deset korun, tak to ještě šlo. Od Vánoc jsme šetřili pětikoruny a o Velikonocích vyrazili na pouť. Počasí bylo někdy dost chladné, ale byla to tradice, tak alespoň jeden kolotoč musel být. I když občas to bylo v zimní bundě, rukavicích a kulichu.

Když byly dceři asi čtyři roky, tak se na poutích začaly objevovat nafukovací skákací hrady a skluzavky. Hrady už znala z jiných akcí, ale skluzavku ne. Chvíli jsme pozorovaly děti, které zde byly. Po provazovém žebříku u kraje skluzavky vylezly nahoru, zde se posadily a jely šupem dolů. Byla to docela velká rychlost, protože skluzavka byla dost prudká a vysoká asi čtyři metry. Dceři se to moc líbilo. Rozhodla se tedy, že ji vyzkouší. Zaplatila jsem a dcera se už zouvala. Po provazovém žebříku vylezla nahoru. V té chvíli zde nikdo nebyl. Spolu se mnou dceru sledoval i muž, který atrakci obsluhoval. Dcera zůstala stát nahoře a zírala dolů na nás. V ten okamžik se jí zdálo, že ta výška je strašná. V jejím obličeji jsem i na tu dálku spatřila tak udivený výraz, že jsem se v prvním okamžiku lekla. Chvíli stála a potom si pomalu sedala, výraz v její tváři se nezměnil. Pán, který měl atrakci na starosti, trochu znervózněl. Otočil se na mne, jako by chtěl říci: „Zvládne to? Nemám pro ni vylézt?“ Neřekl však ani slovo, ale čekal na moji reakci. Než jsem stačila promluvit, tak se dcera odstrčila a jela dolů. Výraz ve tváři se měnil během sjezdu a dole se už smála. Okamžitě vstala a utíkala k provazům a už lezla nahoru. Další jízdy probíhaly s úsměvem na tváři. A já jsem si vydechla.

Muž z obsluhy až nyní promluvil: „Myslel jsem si, že tam zůstane sedět a budu muset pro ni vylézt nahoru. Už se nám to několikrát stalo.“ Sledovala jsem dceru, jak si skluzavku užívá. Když uplynula doba, kterou měla vyhrazenu na klouzání, tak s úsměvem přiběhla a obouvala se. Ptala jsem se jí, jestli se na začátku nebála. Přiznala, že trochu jo. Když ale první jízda dopadla dobře, tak potom už strach neměla.

V tom úleku jsem si ani nevzpomněla na fotografování. Takže z té úžasné skluzavky žádnou fotku nemáme. Přikládám tedy ilustrační fotky z letošní pouti.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10