Nejsem blázen

Včera mi na procházce prasklo v kotníku. Normálně jsem se procházel po parku, a ozvalo se křupnutí. Myslel jsem si, že to nic nebude, ale noha mi příšerně bolela až do večera. Nepomohl studený obklad ani mazání. Byl jsem rád, že jsem dokulhal domů. V noci mi kotník pořádně natekl a ráno jsem měl problém dojít na toaletu. A tak jsem se rozhodl vyhledat lékaře. U nás většinou odborní lékaři přijímají pacienty i bez doporučení praktického lékaře, a proto jsem se vydal rovnou na středisko, kde ordinuje nový ortoped. Ještě nikdy jsem tam nebyl, ale doufal jsem, že mě vezme.

V čekárně bylo dost lidí. Přesto mi sestřička řekla, ať se posadím a počkám. Ani se mě nezeptala, co mě trápí, pouze chtěla vidět průkazku zdravotní pojišťovny. Tak jsem se posadil a byl rád, že budu vědět, jak na tom jsem.

Trošku mě rozčiloval pán vedle mě. Poťukával holí do židle, stále vstával a zase si sedal. I žena u okna vypadala nezvykle.  Brala reklamní letáčky ze stolu a umisťovala si je na hlavu a přitom ze sebe vydávala nesrozumitelné skřeky. Byl jsem rád, když jsem přišel na řadu.

Lékař mi odpověděl na pozdrav, podal mi ruku a zeptal se, co mě k němu přivádí.

„Bolí mě pravý kotník,“ řekl jsem a vytáhl jsem si pravou nohavici.

Lékař se ani nepodíval a zeptal se mě, jestli v noci dobře spím.

„Děkuji, tak taková bolest to zase není. Bolí to hlavně při pohybu. V noci spím jako miminko.“

„A netrpíte bludy?“ zeptal se lékař.

 „Bludy?“ Chvilku jsem uvažoval, proč se lékař ptá na něco, co s kotníkem nesouvisí. Proč bych měl trpět bludy? Kotník bolel skutečně, ale ne tak, abych z něho šílel.

Když mi pak lékař posvítil baterkou do očí, myslel jsem si, že se zbláznil.

„Proč mi svítíte do očí? Já sem přišel s kotníkem, s očima problém nemám.“  Vyskočil jsem z křesílka, do kterého mě lékař usadil, a nebýt bolesti, která mi projela ihned kotníkem, asi bych utekl.

„Tak to ale musíte, pane, k ortopedovi,“ řekl lékař a na jeho tváři se objevil úsměv.

„No a kde asi jsem?“

„Tady jste na psychiatrii.“

„Na psy-chi –atrii?“ To slovo jsem nedokázal vyřknout celé.

„Tak to bude asi nějaký omyl. Nashledanou,“ řekl jsem a měl se k odchodu.

Lékař mi ještě podal mé doklady a řekl: „To musíte vedle.“

Vyšel jsem zpět do čekárny. Podíval jsem se na cedulky u vstupu. Byly dvě. Vpravo byl psychiatr a vlevo ortoped. No a já vlezl omylem do špatných dveří.

Ortoped mě okamžitě nevzal, objednal mě za týden. Musel jsem kulhat zpět domů bez vyšetření. Ale za to mám lékařsky potvrzeno, že netrpím žádnou psychickou ani psychiatrickou anomálií.

A to za to stálo.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10