Nikdy více lacláče

Tak jsem vám nedávno při jakési domácí činnosti měla puštěný v Tv jako zvukovou kulisu pořad RETRO, kde právě vzpomínali na to, co se za minulého režimu nejvíce nosilo, co bylo v té které době módním hitem, jaké frčely typy kalhot, bund, účesů, bot, ... atd.

Se smíšenými pocity jsem sledovala tento "výlet" zpět do svého mládí, protože, ať se mi to líbí nebo ne, mám už holt také své odžito a část svého bytí jsem si právě v této prezentované době "odkroutila".  Záměrně píši "se smíšenými pocity",  protože chvílemi jsem se nostalgicky zasnila a chvílemi jsem nevěřícně kroutila hlavou nad tím, jak je možné, že jsem něco tak strašného mohla kdy nosit. Jeden ze záběrů však ve mně vyvolal vzpomínku, která mě i po létech rozesmála, a která stojí za to, abych se o ni podělila.
Událo se v r.1981, kdy jsem zdárně dokončovala III. ročník SOU, a tudíž jsem patřila již mezi ty studenty, kteří měli nárok za odvedenou praxi pobírat každý měsíc jakýsi symbolický honorář, v podstatě plat, chcete-li. Částku nepříliš vysokou, cca 300 - až 500, - Kč (to podle toho, jak dobře jste to kouleli se "soudružkou" mistrovou). Náš tehdejší vzájemný vztah by se dal vyjádřit oním známým : co mě nezabije, to mě posílí, a tomu zpravidla odpovídal i můj měsíční plat, pohybující se okolo 350,- Kč. Nic moc, řeknete si, ...souhlas,... ale na tu dobu... Lepší cigarety za 25,- Kčs,  Cola za bůra a občas za to člověk pořídil i nějakou tu lacinější parádičku. A to je právě to, co ve mně vyvolalo vzpomínku při sledování Tv.

Byla tehdy v určitém období éra lacláčů. Nosil je kdekdo. Džínové, manšestrové, plátěné,  dlouhé, krátké, kalhotové, sukňové. Prostě cokoliv, hlavně že to mělo lacl. Samozřejmě, že nejvíce bodovali ti, kteří měli pravé džínové z tuzexu alias z „tůzu“. Pěkně prošívané, vyštepované a byly-li navíc zplísněné, ... člověk tajně div nepukl závistí.
Jasně že jsem toužila i já, něčím takovým obohatit svůj šatník, ale bohužel, otec nepatřil mezi veksláky, matka nedělala v zelenině ani v masně, nikdo z rodiny nekradl, (díkybohu), takže jsme patřili spíše mezi tu chudší vrstvu s měsíčním příjmem do rodiny kolem 3 500,- Kč. Svou touhu po lacláčích jsem tedy doma raději ani nevyslovila.

Jednou však nastal můj šťastný den "D". Zrovna když jsem kráčela po právě odbyté školní praxi a v den výplaty dolů po náměstí, směrem k autobusu, upoutala mou pozornost  aranžérka ve výloze Oděvů, která právě přidělávala cenovku k překrásným černým lacláčům. Úplně jsem šílela z toho, jak nádherně byly propracované, bíle vyštepované, samá kapsička, spousta zipů, ... bože, ... a navíc černé, má nejmilejší barva! Byla to láska na první pohled.
Věděla jsem hned, že tyhle kalhoty prostě musím mít. Věděla jsem, že si je koupím, a že si to obhájím před celým světem. Koneckonců, cena 120,- Kčs nebyla zas až tolik. A i kdyby, bylo mi to jedno. Už jsem se viděla, jak kráčím ve škole mezi holkama ( a samozřejmě hlavně mezi klukama) pěkně vyšponovaná, s palci jen tak nedbale zavěšenými na kapsách plných zipů, ... a co teprve na diskotéce, ...pěkně vysoké podpatky, pod lacláče těsné bílé triko, aby to ještě více všechno vyniklo...

Už jsem neváhala ani vteřinu, vběhla jsem do obchodu a kalhoty byly moje. Hned po vyzkoušení a zaplacení jsem požádala prodavačku, jestli bych si je rovnou mohla nechat na sobě, což ji viditelně překvapilo, ale nic nenamítala. Z obchodu jsem vyšla jako jiný člověk. Připadala jsem si jako královna. Marně jsem vzpomínala, že bych kdy na některé ze svých kamarádek podobné kalhoty viděla. Je to jasný, budu za hvězdu, ... pořád se mi tohle honilo hlavou, zatím co jsem pomalu, rozvážně, stylem Naomi Campbell kráčela na vysokých podpatcích, které byly ještě před chvílí zakryty záložkami příšerných tesilek, šitých rodinnou švadlenou.   Ó, jak jsem byla ráda, že jsem si při dnešním odchodu z praxe dala obzvlášť záležet na úpravě vlasů a na výrazném líčení. Jako bych
tušila, že k novým kalhotám to bude přesně to pravé. Dokonalý styling, řekl by současný módní guru. Pravda, nemohla jsem si nevšimnout udivených pohledů některých protijdoucích chodců, ale nedivila jsem se jim. Při míjení každé výlohy po cestě jsem se na sebe také nemohla vynadívat údivem. Byla jsem prostě kočka.
Dívala jsem se na sebe tak často a tak vehementně, že jsem kousek od autobusového nádraží při pohledu před sebe nechápala, jestli už samým štěstím blbnu a mám vidiny, nebo jestli se mám jít rovnou oběsit. To, co jsem uviděla, srazilo mé ženské sebevědomí až na to nejhlubší dno, a snad jen ženy pochopí, co jsem v tu chvíli prožívala. Proti mně si to totiž rázně kráčeli tři typičtí, čeští zedníci. V rukou nářadíčko, na rameni brašny, špinaví od malty a bůhví čeho ještě a na sobě, ... jak jinak, moje úžasné!, černé! štepované! lacláče!!!!... alias MONTÉRKY!!!!

Ano, vážení, za své učňovsky těžce vydřené prachy jsem si koupila úžasné pracovní montérky... Jak mi v tu chvíli bylo, to snad ani popisovat nemusím. Pohledy oněch pánů jsem nezaznamenala, neboť moje oči směřovaly při jejich kvapném míjení hluboko do země. Potupa byla už tak dost velká, nechtěla jsem riskovat, že mě budou chtít vzít „parťáci“ někam s sebou na melouch. Inu, že jsem byla hloupá, nezkušená a po obdivu lačnící pipinka, to se snad při troše tolerance dá ještě omluvit mládím, ale že byla tak lhostejná prodavačka, kterou vůbec nevzrušovalo, že si takové nafintěné mládě zkouší, kupuje a ve finále i na sobě ponechává pánské montérky a odchází v nich do víru města, to mi prostě dodnes nejde na rozum. I když, ... i dnes by se podobných prodavaček našlo jistě dost a dost.

Inu, tolik moje vzpomínka, ... mám ještě něco dodávat?

Snad jen, že moje matka byla tehdy opravdu moc ráda, když mě viděla v „lacláčích“ mezi dveřmi, a ocenila mou snahu zapojit se konečně dobrovolně do práce na domě a na zahradě, když jsem si na to koupila tak skvělý pracovní oděv. Dokonce mi ho i proplatila. Jen nechápala, proč  jsem v "pracovním" přijela už ze školy. Ona by se prý v montérkách do autobusu styděla. Já ne, mami. Já jsem se v nich pyšně předvedla nejméně půlce Litoměřic.