Rozvaliny staveb, které postupně pohlcuje příroda, nacházíme nejčastěji v příhraničí a tak i při putování Novohradskými horami jsme zamířili co nejblíže k hranici, do jejich nejjižnějšího cípu. 

Za poslední větší vesnicí se silnička mnoho kilometrů klikatí lesem a mezi pláněmi s rašeliništi a solitérními smrky, krajina stejná jakou známe třeba z okolí šumavského Březníku. Konečně přijíždíme do cíle, nevelké osady s názvem Pohoří na Šumavě. Přesto jsme stále v Novohradských horách. Přijde mi to poněkud zmatečné, ale - cituji z encyklopedie - Šumavská hornatina se dělí na 4 geomorfologické celky: Šumava, Šumavské podhůří, Novohradské hory, Novohradské podhůří. No budiž.

Osada Pohoří na Šumavě bývala kdysi rušným pohraničním městečkem s více než třinácti sty obyvatel, historické události způsobily její zánik. Dnes zde najdeme pět obnovených domů, bývalou faru, ruinu kostela a hřbitov. V létě tu určitě bude živěji, ale teď je po sezoně a místo má úžasnou atmosféru.

Nahlížíme do staré vojenské mapy a porovnáváme s aktuálním stavem: kdysi roztroušené sklářské osady, dnes se po okolních pustých pláních prohání vítr. 

Nejslavnějším obdobím zdejšího sklářství je první polovina 19. století a jistě vám nebude neznámé jméno hraběte Jiřího Františka Augusta Buquoye. Tento učenec a podivín, vědec a filosof, matematik a básník, vynalezl unikátní technologii výroby tmavého neprůhledného skla - hyalitu a založil nejstarší přírodní rezervaci v Evropě, Žofínský prales.

Kromě sklářství se obyvatelé Pohoří na Šumavě živili dřevařstvím, zemědělstvím a světově proslulými podmalbami na sklo. Touto technikou se dnes zabývá jedna z novodobých obyvatelek, díky ní se na prázdná boží muka v okolí vrátily půvabné svaté obrázky.

Prohlížíme si z části zřícený kostel Panny Marie Dobré rady a alejí po zelené turistické značce pohodlně přicházíme k lesu. Podle mapy z 19. století zde stávala osada Schwarzviertel, z níž se dochovaly nejen zarostlé ruiny, ale i živý svědek tehdejšího osídlení. Je jím mohutný zerav, vysoký 30 metrů s obvodem kmene 480 cm.

Nyní nás čeká pozvolné stoupání na Kamenec (1.072 m) nejvyšší vrchol Novohradských hor na české straně. Jak název napovídá, je tvořen skalnatou hradbou, výstup samotný není náročný. Vzrostlý les sice brání rozhledu, ale to nevadí, naši pozornost poutají krásné mechem porostlé sklály, vyřezávaný strážce a především obří kamenný motýl.

Sestupujeme pár set metrů k rakouské hranici. Těsně při ní stávala osada Steindörfel, opět máme možnost prozkoumat další ruiny, zajímavě porostlé stromy.

Zelená značka zde končí a před námi je drátěný plot. Nelekejte se, stačí podle něj projít pár desítek metrů vlevo, kde je branka.

Nyní je třeba držet se co nejblíže k hranici. Pěšina po české straně vypadá značně zarostle, prodírat mokrou trávou a houštím se nám moc nechce, a tak setrváme na rakouské široké zpevněné cestě (Nordwaldkammweg). Jednou z dalších branek v plotě se vracíme do Čech a po 2,5 km přicházíme k trojmeznému sloupu. Je z roku 1661 a označuje hranici Čech, Horního a Dolního Rakouska. Nechybí posezení a tak u zurčícího potůčku rádi posvačíme. Další možnost se naskýtá o 100 metrů dál u upraveného pramene na úpatí hory Sepplberg.

Nyní je před námi zhruba hodinka pohodlné chůze těsně při státní hranici. Udivuje nás, jak je tato pěšinka upravená. Nepředpokládáme, že by tudy proudily davy, přesto je po celé délce několika kilometrů projetá sekačkou a kráčíme po zeleném pažitu jako po golfovém hřišti.

Dovede nás kolem pramene Antoniusquelle ke hraničnímu přechodu. Pár desítek metrů od hranice na rakouské straně si v roce 1984 postavili vysídlení obyvatelé nedalekého Pohoří na Šumavě kapli Panny Marie Dobré rady, německy Bucherser Gedenk Kapelle.

Zhruba 2 kilometry odtud se na úpatí hory Eichelberg v nadmořské výšce 970 m nachází pramen Lužnice. S ohledem na čas a zhoršující se počasí necháváme tento výletní cíl stranou a spokojíme se s českým pramenem Lužnice. Oba potůčky - z rakouské i české strany - následně tvoří základ řeky, která se odtud vydává na více než 200 kilometrů dlouhou pouť, zakončenou soutokem s Vltavou.

Nás čeká cesta podstatně kratší, zpátky do Pohoří na Šumavě je to po zelené značce něco přes 1 kilometr.

I přes nepřízeň počasí patří tento výlet k těm, na které se nezapomíná. 

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz