O věcech, které by se možná ani nestaly

Před sedmi lety jsem se seznámil s Janou. Do té doby jsem se snažil najít si partnerku přes různé seznamky i přes známé, ale bezvýsledně. V té době jsem byl už čtyři roky rozvedený, dcery a syn byli už dospělí a samostatní. Měl jsem dostatek peněz, ale moc jsem se ženám nelíbil. Na vině byla především má nadváha, které se mně nedařilo zbavit. Janě to ale nevadilo. Byla ráda, že se seznámila s mužem, který nemá dluhy a umí vzít za práci.

Tehdy jsem podnikal u nás a vedlo se mi. Jana žila sama s dospívajícím synem v pronajaté garsonce. Po dvou letech návštěv, výletů a zjištění, že si docela rozumíme, jsme se rozhodli najít si společné bydlení. Já bydlel u svých rodičů v domě a Janina pronajatá garsonka byla malá, a tak jsme se rozhodli, že si najdeme velký byt k pronájmu. Podařilo se. Od té doby máme velký byt, který jsme si zařídili podle svého a bydlí v něm i Janin syn. Já ale po třech měsících ztratil v naší zemi uplatnění. Neměl jsem takové zakázky, jaké jsem si představoval, a jít dělat do fabriky k pásu za dvacet tisíc jsem nechtěl. Byl jsem zvyklý na velký příjem, a proto jsem si našel přes známé práci v Holandsku. Tam jsem měl za pouhou hodinu větší příjem, než u nás za celou směnu nebo dvě. Jana to přijala dobře. Bylo pro ni důležité, že dál přispívám na bydlení a mám ji rád a jednou za čas, když se vracím do republiky, je to právě ona, za kterou spěchám a kterou miluji.

Pět let jsem takto pracoval a vedlo se mi znamenitě. Je pravda, že mi v Holandsku Jana hodně chyběla. Jednou za čas jsem přijel domů na týden, nebo dva, a vše jsme si vynahradili. Jana si vzala dovolenou a my si zajeli někam na luxusní wellness pobyt. Pobyt v několika hvězdičkovém hotelu, masáže, bazén, sauny, vířivky a služby zkrášlujících salonů vynahradily nám oběma to, co jsme si museli ve zbývajícím čase odepřít. Zvykli jsme si na tento způsob života a byli jsme šťastní. Natolik šťastní, že jsme se loni v srpnu zasnoubili a já vážně uvažoval, že si do roka Janu vezmu za ženu.

Když ale přišla pandemie koronaviru, i naše firma v Holandsku měla výpadek. Firma, kde se setkávali zaměstnanci ze všech koutů světa, Číňany, Španěly, Poláky, Slováky, Italy nevyjímaje, musela zavřít na neurčito. A my z cizích zemí jsme se vrátili domů. Nějakou finanční zálohu jsem měl, doma jsem měl staré rodiče a hlavně Janu, tak jsem se nesmírně těšil na odpočinek a to, že budu své milé nablízku.

Jana mě uvítala s radostí. Restaurace, hospody a cukrárny byly uzavřené, a proto sama uvařila a napekla a přichystala hostinu, za jakou by se nemusela stydět kdejaká veselka. Služby wellness center nám nahradila domácí vana s vířivkou a soukromá masáž vynahradila tu od odborníků.

První dny jsem byl stále v jednom kole. Navštívil jsem příbuzné, vyřídil si resty doma, a když se vrátila Jana z práce, věnovali jsme se jeden druhému.

Večer jsme seděli u televize a vychutnávali si kvalitní víno, když se Jana náhle zvedla a udělala z pěti kil brambor domácí brambůrky. Těmi krmila mě i svého syna. Viděl jsem, jak se Jarek jen válí a přibírá na váze. A co teprve já? Já, který trpěl celý svůj život nadváhou, později mírnou obezitou, pak už střední, tloustl a tloustl, a čím víc se o mě Jana starala, tím jsem začal být tak líný a tlustý, že jsem trávil celé dny v poloze vleže na gauči.

Jenže jsem si začal všímat i toho, že Jarek doma také nic nedělá. Chodí sice do práce, dělá v AT firmě, slušně si vydělává, nechává se ale mámou živit. Jana vyvařovala mně i Jarkovi. Jenže Jarek má také slušné příjmy a na chod domácnosti ve svých 23 letech přispívá pouhé dva tisíce korun. Za to v bytě žije, používá vodu, elektřinu, stravuje se, přičemž vůbec nic nekoupí, a používá také kosmetiku a vše ostatní. Veškeré ty šampony, kolínské, sprchové gely, parfémy a vše ostatní mu Jana kupuje z našich peněz.

Nikdy mi to nevadilo. Teď jsem byl víc než měsíc bez příjmu. Úspory sice mám, ale nejsou tak vysoké, abych z nich živil cizího kluka. Sám mám tři děti, které po mně nic nechtějí. A tak jsem navrhl Janě, jestli by nemohl Jarek na domácnost přispívat víc.

„Ty ses zbláznil. Je to mladý kluk, chce se líbit holkám, pozvat je na skleničku, něco jim koupit!“

„Jenže vydělává asi 30 000 korun, spotřebuje tu minimálně za 10 000 a nám dává dva tisíce. Kdyby neměl, tak to stačí. On ale parazituje!“

To bylo na Janu moc. Sice jsme se o Jarkovi a jeho příspěvcích na společnou domácnost více nebavili, cítil jsem ale, že mezi námi tato debata vybudovala určitou propast, která se neustále prohlubovala.

Jana byla na ranní a já spával do dvanácti dopoledne. Tak jsem byl lenivý. Když přišla domů, vařila, smažila a oba nás s Jarkem vykrmovala nezdravými jídly.

„Já nechci jíst řízky a smažené. Co kdybys nám někdy udělala třeba zeleninový salát?“ navrhoval jsem.

Jana přikývla, ale dál smažila řízky, pekla vepřové a vařila hutné omáčky a polévky se zásmažkou. Byla tak zvyklá, prý tak vařila její babička.

Když měla Jana odpolední směnu, nudil jsem se. Začal jsem chodit za kamarády, a Jana na mě začala žárlit. Kdykoli mohla, volala mi domů, aby zjistila, jestli nejsem s jinou ženou.

Doma mě to přestalo bavit. Vím, že jsem si za svou obezitu mohl především sám, Jana mi ale mou situaci nijak neulehčovala. A začínaly problémy s penězi. Zatímco Jarek stále vydělával třicet tisíc měsíčně a stále nám přispíval pouhé dva, já neměl víc než měsíc žádný příjem. Úspory se tenčily a já si hledal prozatímní práci u nás. Chtěl jsem pouhou brigádu, protože do Holandska se zase vrátím, ale nic jsem nemohl najít. Čím víc jsem byl nešťastný sám ze sebe, tím víc jsem si všímal, jak Jana podstrojuje svému synovi. A tak jsem odjížděl častěji ke svým rodičům, abych to neviděl, a po pár týdnech jsem u nich i spal. S Janou jsme si přestali rozumět.

Ano, byli jsme spolu od uzavření firmy až do té doby denně a nebyli jsme na to zvyklí. Já začal vidět to, co jsem v Holandsku nepostřehl. Začalo mi připadat, že jsem s Janou z povinnosti a musel jsem si přiznat, že mi její dospělý syn vadí. Asi bych to nikdy nepostřehl, kdybych se nemusel na tak dlouho vrátit domů. Asi bych si Janu vzal a připadala by mi dál jako nejlepší ženská mého života. Ale nyní svatbu neplánuji. Postupně nenápadně stěhuji své věci k rodičům. Jestli je to napořád, nebo jen na čas, nevím.

Do týdne bych se měl vrátit zpět do Holandska, firma zase rozbíhá provoz. Možná se vše zase uklidní a já nebudu řešit, že Jarek je příživník. Budu rád, že Jana není sama a já se mám ke komu vracet.

Možná, že je náš rozchod definitivní. To ukáže jen čas.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete