Odměna za práci

Mívala jsem ráda pana Kopečka. Ne jako muže, ale jako člověka. Byl to nejdříve můj soused. Žil se svou ženou v panelákovém bytě. Společně měli dvě děti. Pan Kopeček pracoval na šachtě. Těžce dřel, aby uživil rodinu. Jeho žena dělala na zkrácený úvazek v kanceláři. Měla dostatek volného času a ráda si užívala. Asi tak se dá zhodnotit její touha k utrácení. Jednoho dne panu Kopečkovi došla trpělivost a s manželkou se rozvedl. Zatímco paní Kopečková si do měsíce našla nového partnera, kterému mohla zatočit s jeho úsporami, pan Kopeček už zůstal sám.

„Proč si někoho nenajdete? Bylo by vám veseleji.“ Takto jsem domlouvala svému sousedovi. Myslela jsem to dobře.

Pan Kopeček ale nechtěl o nové partnerce ani slyšet. Jeho práce byla vyčerpávající a domů chodil hodně unavený. Pracoval sedm dní v týdnu a měl vždy jen dva dny volna, které věnoval nejdřív dětem, ty zůstaly s ním, a později, když už děti odrostly, spánku a odpočinku.

Když děti vystudovaly, syn i dcera odešli do zahraničí za lukrativnější nabídkou práce, než se jim nabízela doma. Pan Kopeček se začal ve volných chvilkách věnovat rybaření. Vídala jsem ho s jeho rybářskou výbavou, jak nasedá na kolo a odjíždí směrem ke svým rybářským místům. Zdál se mi spokojený.

Těžká práce na šachtě si vybrala svou daň. Zaprášené plíce, vazoneuróza a zničené klouby donutily pana Kopečka těsně před padesátkou odejít ze šachty. Novou práci by jako vysloužilý horník nenašel. Naštěstí měl jako bývalý horník, který odevzdal své zdraví šachtě, nárok na rentu, a ta nebyla zrovna malá. Se čtyřiceti tisíci korun, které pravidelně měsíc co měsíc dostával, krásně vyšel a ještě si mohl dovolit zvýšit svou životní úroveň. Tehdy se rozhodl přestěhovat z nájemního bytu do vlastního, na který si vzal hypotéku. Mohl si ji se zárukou stálé renty, kterou bude pobírat do nástupu do starobního důchodu, dovolit. Také si koupil malé ojeté autíčko, aby nemusel jezdit na ryby na kole. Vyměnil nábytek a změnil i svou garderobu. Celý život jen dřel a šetřil na sobě, protože důležité bylo vychovat děti a zajistit jim dostatek prostředků na šťastný život, na studium a do začátku na cestu do zahraničí. V době svého manželství podporoval ženu, která po něm nyní ani nevzdychla, a děti napsaly dvakrát do roka, na jeho narozeniny a na Vánoce. Konečně mohl myslet také na sebe, věnovat se svým zálibám, zajít si večer na pivo s kamarády bez toho, aby mu to někdo vyčítal. Byl spokojený a ani nepomyslel na háček, který se skrývá v pobírání renty.

Jednoho dne mu diagnostikovali rakovinu. Byla to obyčejná preventivní prohlídka, při které si postěžoval na vyšší únavu, kterou poslední dobou u sebe pociťuje.

Panu Kopečkovi se zhroutil svět. Musel na operaci. Děti o jeho zdravotních problémech nevěděly, protože to nebylo ani na Vánoce, ani v době jeho narozenin. Nechtěl je znepokojovat, a tak je ani sám neinformoval.

Začaly problémy se splátkami. Tím, že onemocněl, pozbyl nárok na rentu.

„Z čeho budu ale žít?,“ zajímal se ještě v nemocnici, když mu sdělili, že nádor vyňali celý. Měl šanci na úplné uzdravení, ale zajímaly ho existenční otázky.

„Dostanete důchod, invalidní,“ informoval ho lékař. Ten také dostal, jedenáct tisíc korun.

Když zaplatil za služby spojené s bydlením, moc mu toho nezůstalo. Neměl z čeho platit půjčky a hypotéku na byt. Splátky se zpožďovaly, až přestal platit úplně, a u jeho bytu začali zvonit exekutoři.

Přestože prodal své malé autíčko i zahradu, kterou si také pořídil, na splátky dluhů to nestačilo.

Tehdy jsem ho potkala a prohodila jsem s ním pár slov.

„Proč nepožádáte děti, aby vám pomohly? Vědí vůbec, jak žijete?“ nabádala jsem svého bývalého souseda.

Pan Kopeček zavrtěl záporně hlavou.

Dělal pro své děti maximum jako správný otec. Když byly malé, uskromňoval se kvůli nim a těžce pracoval. Teď byla řada na dětech, aby tátovi pomohly.

Pan Kopeček byl ale hrdý a nechtěl děti zatěžovat. Látal svůj život, jak mohl, ale dluhy vzrůstaly a přerůstaly mu přes hlavu.

Jednoho dne našli pana Kopečka v jeho bytě bez známek života. Vedle jeho mrtvého těla leželo několik prázdných tub a blistrů od léků.

Pan Kopeček se vypořádal se svou situací po svém. Nebylo to dobré řešení, a hlavně bylo na furt.

Bylo to ale jeho řešení a mně je jen líto, proč člověk, který pracuje a práce mu už vezme zdraví, nemůže spokojeně žít.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10