Okouzlující maxi žena

Zúčastnily jsme se s kamarádkou jednodenního autobusového zájezdu. Osazenstvo autobusu bylo v různém věkovém rozmezí, byli zde muži, ženy i děti. Jedna účastnice ale vynikala mezi ostatními. Byla to paní Rozálie. Patřila mezi ty mladší účastníky, mohlo jí být tak třicet let. Byla to korpulentní, a co korpulentní, nestydím se říct velmi obézní, dáma.

Proto si také musela zakoupit pro převoz dvě sedadla. Na jedno by se ani při nejlepší vůli nevlezla. A to nechci ani pomyslet na toho nebožáka, co by s ní sdílel sezení! Rozálie byla ale veselá optimistická žena a zdálo se, že si ze svých nadbytečných kilogramů pranic nedělá. Naopak, s váhou dvou slušně živených žen měla také dvojitou dávku optimismu a úsměvy rozdávala na všechny strany. Možná také proto, že, jak se nám svěřila, byla dosud svobodná a nezadaná, ač po vztahu velmi toužila. Nejspíš si každý muž v jejím dosahu uvědomil, že by měl možná problém tuto obří ženu uživit.

„A přitom jím jako ptáček,“ svěřila se nám, o čemž jsme upřímně pochybovali všichni, co nás v autobuse bylo. To bych toho ptáka ráda viděla, nebo radši ne. Tak velký a žravý pták prostě neexistuje.

Program zájezdu byl zajímavý. Navštívili jsme zámky, hrady a nějaké další zajímavosti našeho kraje a vše probíhalo bez problémů. Na závěr jsme se zastavili v jednom malém městečku na prohlídku. Měli jsme hodinovou přestávku, kterou jsme mohli vyplnit dle svých představ. S kamarádkou jsme prolezly pár obchůdků, stavily jsme se na zmrzlinu, a hodina byla pryč. S ostatními jsme se shromáždili u autobusu.

„Jsme všichni?“ zeptala se průvodkyně.

Rozálka nám chyběla, to nikdo nemohl přehlédnout.

„Viděl ji někdo?“ ptala se průvodkyně.

Všichni jsme se shodli v tom, že jsme onu maxi ženu viděli jen v době, kdy jsme vystupovali z autobusu. Kam pak zamířila, bylo nám neznámé.

„Třeba ji někdo unesl?“ zařval jeden mladík, a všichni jeho poznámku korunovali hurónským smíchem. Bylo jasné, že únos této ženy byl vyloučený.

„Co když si někoho našla a domů pojede luxusní limuzínou?“ zeptal se ještě vtipálek.

Rozálie ale stále chyběla, a to uběhla další půlhodina. Rozhodli jsme se, že ji musíme najít. Takového objektu si musel někdo v městečku všimnout. Rozprchli jsme se do všech světových stran, že na hledání máme další půlhodinu. Poté se sejdeme u autobusu a poradíme se, jak budeme postupovat dál.

Ptala jsem se kolemjdoucích lidí, zda neviděli velmi objemnou, silně nalíčenou ženu s vyčesanými vlasy. Ano, paní Rozálie byla extravagantní dáma, kterou nešlo přehlédnout, a nadbytečná kila k tomu jen přispěla.

„Támhle v restauraci si dávala jeden zákusek za druhým,“ řekli mi dva muži a pokračovali v cestě.

Tak to bylo to její ptačí zobání!

Doběhla jsem k restauraci a vstoupila dovnitř. Slečny servírky jsem se na paní zeptala. Tvář se jí rozzářila. Bylo jasné, že se s Rozárkou setkala a pamatuje si ji. Ukázala na protější stoleček. Vedle talířku s jedním rozjedeným a jedním celým zákuskem stál šálek nedopité kávy. Vedle něj ležela vstupenka ze zámku, který jsme také navštívili. Bylo zřejmé, že Rozálie seděla právě zde a musí někde v restauraci být. Jak nám řekla slečna servírka, neměla ještě ani zaplacenou útratu.

Zamířila jsem k toaletám. Když jsem vešla dovnitř, viděla jsem, že jedna z kabinek, ve které se svítilo, je pootevřená. Za dveřmi jsem slyšela tichý vzlykot.

„Jste tam, paní Rozálie?“ zaklepala jsem na dveře.

Rozálka byla uvnitř. Jak se Kabinka se otvírala dovnitř a byla velmi malá. Do ní se Rozálka nějak vcucla, ale zpátky to za žádnou cenu nešlo. Kabinka ji pohltila, ale zpět ji nevydala. Naše spolucestovatelka to zkoušela pořád dokola, až to nakonec vzdala. Styděla se ale volat o pomoc. Jako by po vstupu na intimní místnůstku ještě víc nabobtnala, byla zde uvězněná a zdálo se, že čeká, až zhubne. Ani mně se ale nedařilo Rozálku vysvobodit. Opírala jsem se ze všech sil do dveří, až vězeňkyně uvnitř pištěla, že ji to bolí. Nakonec jsem musela vyhledat znovu servírku. Ta zavolala pana majitele, který společně s jedním hostem vstoupil na dámskou toaletu a dveře vysadil. Rozálie, rudá až za ušima, se stíny i rtěnkou rozmazanými už vůbec nevypadala optimisticky. Po brunátných lesklých tvářích se jí kutálely slzy.

Slečna servírka, když jí Rozálie zaplatila, se nabídla, že jí zákusky, které nesnědla, zabalí s sebou. Chvilku to vypadalo, že Rozálka na nabídku kývne. Pak si ale vzpomněla na trapas, který právě zažila, ohrnula ret a s očividným sebezapřením odmítla.

Domů jsme už dojeli bez problémů. Protože jsme byli téměř všichni z jednoho města nebo z jeho okolí, za nějaký čas jsem Rozálku opět potkala. Málem jsem ji nepoznala. Byla mnohem štíhlejší, stále upravená, rozzářená a byla zavěšená do slušně vypadajícího pána. Poznala jsem ji vlastně hlavně podle jejího zvonivého smíchu, který se rozléhal ulicí. Svou postavou již splývala s ostatními.

Jak jde vidět, trapas na toaletě zaručeně přispěl k tomu, že Rozálka šla do sebe. Dodržuje dietu, cvičí a je z ní docela šmrncovní mladá žena.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete