Oslava plnoletosti

Na své osmnácté narozeniny nikdy nezapomenu. Chtěla jsem je oslavit, mimo rodinu, jen se třemi svými nejlepšími kamarádkami. Rozhodly jsme se, že pro oslavu použijeme zahrádku našich rodičů.

Oslavu s rodiči a sestrou jsem měla už za sebou, vlastně už jsem měla tři dny osmnáct, když jsem se rozhodla pro zahradní oslavu.

Narozeniny mám v říjnu, a to není na zahradě už tolik práce. Rodiče v tu dobu už jezdili na zahrádku jen jednou týdně. Proto jsem mohla bez povšimnutí vzít z háčku v předsíni klíče od zahrady a na oslavu si je zapůjčit.

V domluvený den jsme se s Jarkou a Monikou setkaly u parku. Nesla jsem s sebou lahev vína, protože Jarka byla o měsíc starší než já, a Monika dokonce o půl roku. Mohly jsme tudíž už všechny tři požívat beztrestně alkohol. K tomu jsem přibalila slané i sladké pečivo, pár doma připravených jednohubek a kazeťák se zásobou písniček. Měla to být klidná oslava.

Na zahradě ovšem čekalo překvapení. U vrátek na nás čekal Víťa, Luboš a Tomáš.

„Co si myslíš? Přece neoslavíme tvé narozeniny bez kluků?“ smály se holky.

A tak nás na zahradu vtrhlo šest. Kluci nepřišli s prázdnou. Mimo dárků přinesli i spoustu jídla a pití, mezi kterým převládal alkohol.

„Ale Luboš nemá ještě osmnáct,“ poznamenala jsem.

„Myslíš si, že sem přijede někdo kontrolovat, jestli tu náhodou mladiství nepopíjejí?“ smáli se kluci, a Luboš jako první nastavil umělohmotný pohárek, který jsme na zahradě měli místo skleniček.

Pilo se, jedlo se a dobře jsme se bavili. Kluci si najednou všimli udírny v rohu zahrady.

„Vy tu máte udírnu?“ ptal se Víťa.

„Máme. Sem jsme ale nevzali nic na uzení.“

„To nevadí, skočím za strejdou, je řezníkem támhle v tom obchodě,“ ukázal Víťa na nedaleké obchůdky.

„Ty jsou ale dávno zavřené,“ informovala jsem kamaráda.

„To ano, ale strejda nad obchodem bydlí. Skočí mi klidně dolů a přinesu masíčko, po kterém se jen olíznete.“

Víťa si nedal svůj nápad vymluvit. My ostatní jsme mezitím roztopili udírnu.

Víťa se vrátil s nákladem salámů, masa a klobás na vyuzení. Uložili jsme laskominy do udírny, chvilku jsme u udírny seděli, a pak Tomáše napadlo, že bychom si mohli jít zaplavat do nedaleké přehrady.

„Co blázníš? Je zima, říjen!“ upozornila jsem Tomáše, jako by to nevěděl. Ten rok byl neobyčejně teplý podzim, na koupání to ale už nebylo.

„My vás zahřejeme,“ křenili se kluci. Chvilku jsme my holky váhaly, protože jsme ale už měly něco vypito, nakonec jsme se nechaly kluky strhnout a šlo se na přehradu. Na maso, salám a klobásy v udírně jsme zapomněli. Ony ještě přijdou po koupání k duhu.

 

Na místě jsme byli velmi brzy. Přehrada téměř sousedí se zahradou. Chvilku trvalo, než jsme se osmělili. Kluci naskákali do vody v trenkách, ti neměli s vodou problémy. My holky jsme to měly horší. Jednak jsme se styděly jít do vody nahé, jednak jsme si musely nechat suché oblečení, až z vody vylezeme. Nakonec zvítězilo spodní prádlo. V tom jsme byly takřka jako v plavkách. S diváky jsme neměli problémy, u vody totiž v říjnu nikdo mimo nás nebyl. Plavali jsme, dováděli v ledové vodě s přáním zahřát se, když najednou Luboš zmizel pod hladinou.

„Luboš se topí!!!“ křičel jeden přes druhého.

Nakonec se Luboš přece jen vynořil. Byl bledý a říkal nám, že je mu zle. Vylezli jsme z vody, drkotali jsme zuby a všichni jsme se choulili do svetrů, v kterých jsme k vodě přišli. Všichni, až na Luboše. Ten si lehl na břeh a nevypadal vůbec v pořádku.

Najednou se okolím rozlehla siréna požárního auta. Kde hoří? To už jsme všichni zahlédli hustý dým, který se vznášel nad místem, kde byla zahrada mých sousedů.  

„Proboha! Párky, salámy, maso, udírna!“ S těmito slovy nás pět utíkalo k zahradě. Jen Luboš zůstal ležet na břehu, toho si ale nikdo z nás nevšiml.

Když jsme doběhli, byl už požár uhašen. Museli jsme vysvětlovat, jak se stalo, že v udírně zůstalo maso bez dohledu. Zjistilo se vzápětí, že rodiče udírnu už připravili na zimní sezonu a vývod byl zacpán tak, aby se do udírny v zimě nedostal sníh a mráz a kouřovod mrazem nepopraskal.

Kde je ale Luboš?

„Prosím vás, máme tu kamaráda, tomu není dobře, můžete mu pomoct?“ vzpomněla si Monika na Luboše. „Chvilku se topil,“ přiznala ještě. Asi se jí zdálo, že žádá o pomoc nepravé, protože hasič není lékař, a tak upozornila na dramatické chvíle před několika málo minutami.

Luboš byl přiotráven alkoholem a noc strávil v nemocnici. Problém byl, že jako jediný byl nezletilý.

Nás pět plnoletých mohlo být trestně stíháno. Všichni jsme měli něco málo alkoholu v žilách, a všichni jsme se chovali krajně nezodpovědně. Největší malér jsem z toho měla já, protože zahrada patřila mým rodičům. Ti byli o našem chování informováni jako první. Ale odnesli si to i ostatní.

Jejich rodiče následovali. Jak ale potrestat čerstvě dospělé lidi v době, kdy ještě nebyly mobily a počítače?

Klíče od zahrady zmizely nadlouho z háčku v chodbě, rodiče je měli od té doby pod kontrolou. Všichni, včetně Luboše, jsme se z bujaré oslavy narozenin vyspali a bylo to ponaučením i do budoucna. Kdo z dospělých nebyl nikdy mladý?