Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Kdy se slaví Halloween v roce 2017?Kdy se slaví Halloween v roce 2017? Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Úterý 24.10. 2017
Dnes má svátek Nina
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Pan Kubíček, nezmar s duší dítěte

5. 07. 2014 | Vaše příběhy

Měla jsem ho vlastně ráda. Pan Kubíček, osmdesátiletý důchodce, patřil mezi „mé případy“. Jisté období svého života jsem pracovala jako pracovnice úřadu a měla jsem na starosti šetření v domácnostech nemocných žadatelů o dávky. Pan Kubíček měl Bechtěrevovu nemoc. Ta se vyznačuje mimo jiné ztuhlostí kloubů a zánětlivou nemocí především páteřních obratlů. Nemocný mnohdy není schopen samostatného pohybu a je odkázán na pomoc ostatních.

A právě pan Kubíček se domáhal invalidního vozíku a také příspěvku na péči. Invalidní důchod už měl.

Zpět k panu Kubíčkovi. Znala jsem ho už jako dítě. Bydleli jsme s rodiči ve stejném domě, jako on. Byl to milý a usměvavý pán, který nezkazí srandu. Pak mu ale diagnostikovali onu nemoc. Zánětlivé onemocnění udeřilo s nezvyklou silou. Pan Kubíček chodil o holích, když jsme se s rodiči stěhovali. A viděla jsem ho pak už jen jako číslo jednací v mých záznamech. Z nich jsem se také dozvěděla, že ho žena opustila. „Našla si jiného, když je ze mě chromý člověk,“ řekl mi do telefonu, když jsem si domlouvala návštěvu v jeho bytě. Bylo mi to moc líto. Jako malé holce mi vyráběl z papíru vlaštovky, a vlastně všem dětem v baráku a širokém okolí. Stávaly jsme před jeho bytem, my děti z okolí, a čekaly trpělivě, až na nás přijde řada. Říkali jsme mu „děda Kuba“ podle jeho příjmení. A když pan Kubíček spotřeboval všechno čtivo a ostatní papíry, co měl doma, nosily jsme si každý svůj list papíru. Paní správcová vždy spráskla ruce: „Zase tu ti caparti stojí a čekají?“

nezmarAle my jsme byly ochotny čekat i hodinu, kdy děda Kuba vykouzlí zručnými prsty nádhernou vlaštovku, kterou polepí samolepkami a my ji hrdě vypustíme do světa.

„A kdo to má uklízet?“ hudrovala paní Horáčková, když po nás zůstala sem tam havarovaná vlaštovka či letadýlko. A nyní jsem stoupala po schodech a bylo mi úzko. Šla jsem za „dědou Kubou“ z mého dětství. Měla jsem posoudit, zda je jeho stav skutečně tak zlý, že potřebuje pomoc druhých. Z nostalgie jsem koupila bonbóny Atlasky, které děda Kuba miloval. Má maminka mu je občas kupovala, protože s dědou Kubou měla jistotu, že se mně a mé sestře nic nestane a nebudeme se nudit. „Jé, pozdrav z Atlasu,“ radoval se „náš dědeček“ ze sousedství, když jsme mu cukrovinku nesly.

U dveří jsem znejistěla. Poznám ho? Změnil se hodně? Sama jsem o nemoci moc nevěděla, ale ze záznamů jsem měla pár informací. Zazvonila jsem a chvilku čekala, než se dveře otevřely. V nich stála neznámá, ale mně povědomá žena.

„Dobrý den, přišla jsem na šetření k panu Emilu Kubíčkovi.“

„Dobrý den, tatínek leží, pojďte dál,“ řekla žena. A mně bylo rázem jasné, odkud ženu znám.

„Šárko, jsi to ty?“ usmála jsem se na ženu. Děda Kuba měl jen jednu dcerku, a tou byla právě Šárka. Byla o dost starší, dokonce mě coby dítě vozívala v kočárku. Ale později jsme si tykaly a měly jsme dobrý vztah. Teď tu stála a dívala se na mě. Konečně mě poznala. Objaly jsme se a šly za dědou.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem se s „dědou Kubou“, vlastně panem Kubíčkem.

Zestárl, ale byl to stále on. V očích mu šibalsky svítilo. Připomenula jsem se mu.

„To jsem ale dopadl, že?“ řekl mi a ztěžka se nadzvedl.

„Snad nebude tak zle,“ chtěla jsem ho povzbudit.

„To víš, že bude. Tatínek je na tom špatně. Sám nechodí, ani na záchod si nedojde. Musím se o něj nepřetržitě starat. Ani do práce nemůžu,“ řekla Šárka.

Během šetření mi vylíčili, že pan Kubíček je imobilní. I potřebu vykonával do plen. Bylo mi ho skutečně líto. Stále to byl ten hodný pán, co mi dělal vlaštovky a povídal nám humorné historky, nyní ale nemohoucí a nešťastný.

Vše jsem sepsala tak, aby byl záznam citlivý a zapůsobil. Jednalo se o pár tisíc, které by jistě panu Kubíčkovi pomohly, a Šárka by se mohla o tátu starat bez finančních problémů.

„Děkuji ti,“ stiskl mi děda Kuba ruku na rozloučenou.

„To máte za ty vlaštovky, dědo,“ usmála jsem se a oslovila klienta starým oslovením. „Vidíte, nikdy nevíte, kdy se vám vaše dobrota vrátí. Teď dělám svým dětem vlaštovky já. Přece jen jsem od vás něco odkoukala,“ loučila jsem se s dobrosrdečným dědou.

Uběhlo několik měsíců. V mezidobí jsem se setkala se svou kamarádkou z dětství, která v rodném domě stále žila. „Viděla jsem dědu Kubu, byla jsem u vás v domě na šetření,“ zmínila jsem se Kláře.

I jí totiž děda vyráběl vlaštovky.

„A že je dědek dobrý simulant?“ smála se.

„Jak to myslíš, simulant?“ nechápala jsem. Klára mi ochotně vypověděla, jak pan Kubíček přes den dělá chromého nemocného, aby ve večerních hodinách vyrážel do města.

„O holích?“ ptala jsem se.

„Ale ne, o holích. Přímo běží! Víš přece, jak miluje sport a společnost. Co se s ním paní Kubíčková rozvedla, chodí Na růžek na pivko a dokonce ho prý viděli i na motokárách. Baví ho to, je to stále náš dědek Kuba. Má tuhý kořínek, ten nás obě přežije.“

Divila jsem se. „A přes den?“

„Přes den dělá chromého. To, aby ho nikdo neudal, že chodí. Víš přece, že žádal o příspěvek na péči.“

To jsem samozřejmě věděla. A nyní přišla žádost o doplnění spisu a já se musela vydat za panem Kubíčkem znovu. Váhala jsem, jak s informacemi od Kláry naložit. Správně jsem měla vše přiznat a do záznamu uvést, že pan Kubíček může chodit. Než šetření začalo, viděla jsem shrbenou postavičku pana Kubíčka na vlastní oči. Po setmění se šinul Na růžek. A pokud mě zrak nešálil, v ruce měl golfovou hůl! Za městem máme golfové hřiště. Děda Kuba nejen, že prohání motokáry, on hraje taky golf! Nechtěla jsem dědulku, kterého jsem měla tak ráda, zradit. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že pokud budu vědomě do spisu lhát, vystavuju samu sebe nebezpečí postihu. A tak jsem dědu Kubu navštívila ještě před samotným šetřením.

„Uvědomujete si, že vás může kdokoli vidět? Lidi mi povídali, že chodíte a sportujete!“ pustila jsem se do starého pána.

„Ale to jsou pomluvy. Já nemůžu chodit,“ dušoval se tak, že bych mu málem sama uvěřila, nevidět ho na vlastní oči.

„Ale já vás viděla, včera večer!“

Pan Kubíček sklonil hlavu. „Děvečko, z důchodu nevyžiju. Víš přece, že mám zájmy.“ Těmi zájmy myslel sport. „A co mě opustila Anežka (tím myslel svou ženu), nevyjdu. Dva důchody jsou dva důchody. Byt je drahý. A nemocný jsem, to je jasný. Ty výsledky nejde zfalšovat. Jen mám štěstí, že chodit můžu. Ale nemusel jsem. Jsem holt zázrak, ten nahoře mě má rád.“ Ukázal prstem do nebe. Ten zlatý děda mě dostal. Ale musela jsem se s panem Kubíčkem domluvit.

„Tak si budete muset vybrat. Buď budete jezdit do hospody na vozíku a sportovat někde mimo město, aby vás lidi neudali, nebo přiznat, že chodíte,“ uhodila jsem na dědu.

Chvilku přemýšlel. Věděla jsem, že co děda Kuba slíbí, to splní.

„A nakonec to bude taky sport. Budu na vozíku posilovat ruce, to se to pak bude hrát golf!“ zaradoval se.

Další šetření proběhlo v přítomnosti mé kolegyně. Děda Kubíček ležel nemohoucně v posteli. Neměla jsem pochyb, že pro identičnost mu jeho dcera Šárka opatřila i ty pleny. A má kolegyně je také chtěla vidět. Měl je! Šárka podala balík plen a dívala se mi do očí. Četla jsem z jejího pohledu „že nás nepodrazíš“. Nepodrazila jsem. Dokonce jsem si všimla ošoupaných pantoflí vedle postele a zakopla je pod ní. Ty dojely ke golfové holi, kterou jsem také zahlédla. Byla pod postelí. Naštěstí si jí kolegyně nevšimla. Dohrála jsem divadlo do konce, společně s kolegyní jsem sepsala všechny hrané i skutečné problémy pacienta a záznam odevzdala.

Pan Kubíček příspěvek skutečně dostal. Po večerech, ale už i přes den, jsem ho vídala, jak na vozíku míří Na růžek. „Já slovo plním,“ volal na mě s úsměvem. Dokonce ani na golf nechodil do našeho města. Jezdíval s kamarádem do krajského města, kde ho nikdo neodhalil.

Často jsem přemýšlela, zda to tomu starému pánovi stojí za to. Může chodit, ale v rámci celoživotní role, kterou si sám udělil, nechodí. Musí se pohybovat v kolečkovém křesle, a pokud někdo zazvoní u dveří, nesmí na něj zapomenout. Sám se upoutal na vozík, ale zdálo se, že byl ve své roli šťastný.  

Vždy se usmíval.

Po dvou letech pan Kubíček zemřel. Ale nebylo to následkem jeho nemoci, ani žádné jiné. Pan Emil Kubíček zemřel následkem úrazu, když se daleko od svého domova vznášel na paraglidu a zřítil se do lesa. Peníze určené na péči o nemocného použil na paraglidovou školu a podlehl kouzlu létání. Snad se chtěl přiblížit svým vlaštovkám, které nám coby dětem vyráběl z papíru… A nepochybuji, že umíral šťastný.

 

Pája K. - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Pan Kubíček, nezmar s duší dítěte:

Pan Kubíček, nezmar s duší dítěte
Pan Kubíček, nezmar s duší dítěte
 



Komentáře
Žádné komentáře
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !