Pejskařství a koronavirus

O tom, že my majitelé psů jsme tak trochu jiná kategorie, jsem už psala mnohokrát. Jsme spolu spjati, poznáváme jeden druhého především podle našich čtyřnohých miláčků a, dalo by se říct, jsme taková velká vzdálená rodina. Je to jako u fotbalových a jiných fanoušků. U nás je to ale bez násilí.

I v současné nelehké době musíme venčit své pejsky, karanténa nás nemůže zastavit. Samozřejmě, při procházce se psem dodržujeme to, co musíme. A tak já i ostatní majitelé psů nevycházíme bez zahalených úst a nosu. Já volím především šátek. Nosím brýle a zdá se mi, že se mi v šátku zamlžují malinko méně. Přesto se někdy zamlží.

Můj pes neměl nikdy rád lidi s kapucí a takové, kterým neviděl na ústa. Byli to především bezdomovci a různí pobertové. Ben na ně štěkal, tušil, že jim nemůže důvěřovat. Jenže nyní si zvykl, že zahalená ústa i nos máme všichni. Ben zkrotl. Vždyť zahalená jsem i já, jeho paní. A tak nejen, že na takto zahalené lidi neštěká, on se na ně vrhá s prosbou o hlazení. Zvedá jim ruku, aby ho drbali, žadoní. Takto si na toto období zvykl.

Když jsem s ním chodívala ven před touto dobou, věděl, že vezmu-li do rukou vodítko, jde se ven. V tu chvíli se radoval. Dnes vodítko ještě leží na svém místě a stačí, když si jdu pro šátek. Jakmile Ben vidí, že si vážu vlasy a kolem hlavy šátek, skáče nadšením. A pak, že pes není chytrý.

Zajímavé je, že můj pes prvním dnem celorepublikové karantény chce být venku pořád. I předtím byl nejradši venku a návrat domů považoval za obrovskou zradu, nyní si ale procházku vynucuje každou půlhodinu. Hlasitě funí, podupává a mručí. Když nereaguji, jde ke dveřím, aby mi ukázal, jak se tam ven jde. Co kdybych náhodou netrefila a nevěděla, kde mají dveře kliku? Je těžké vysvětlit psovi, že je prostě karanténa. I když já vím, že mi můj pes rozumí. Za těch patnáct let, co spolu žijeme, možná rozumí víc, než někteří lidé.

Když už se Ben dočká a vyjdeme ven, volíme místa bez lidí. Kousek od našeho domu je krásný lesopark. Ten vyhledávám nejčastěji, protože je blízko a každý den v něm vidím pasoucí se srnky, dovádějící divoké králíky a další zvířecí obyvatele lesa. Lesopark je elixír energie pro lidi zkoušené dnešní nelehkou dobou. Ben ale nevydrží víc, než jednu obchůzku. Když chci naši trasu jít podruhé, prchne mi zpět na sídliště. I tomu psovi už chybí lidé. Cíleně je vyhledává, aby ho hladili, nebo s ním alespoň promluvili. To stejné mi minule říkal jeden důchodce, který má jorkšíra. Ten ovšem svého psíka už několik týdnů nemůže do lesoparku vůbec dostat. Jeho pes hledá prostě lidi. Z toho jsem pochopila, že karanténa škodí psychicky i psům. Co se dá ale dělat?

I v této nelehké době se pejskař může ale radovat z krásného počasí a přírody. A tak se ráda vystavuji sluníčku. Dnes můžu s hrůzou konstatovat, že po pár slunných dnech vypadám jako chameleon. Doma u zrcadla jsem si totiž všimla, že od nosu ke krku jsem úplně bílá. Na opálené pleti je patrná stopa roušky nebo šátku včetně tkaniček. Ostatní místa mám opálená, až na místo kolem očí. Tam mám zase viditelné bílé brýle. No, co se dá dělat, zdraví je na prvním místě. Jen věřím, že toto období brzy skončí. I když mému psovi asi vyhovuje. Přestala jsem spěchat. To bylo spěchání, pobízení psa, aby už šel, že se těším domů, kde mám spoustu práce. Nyní si venčení svého psa jaksepatří užívám.

Nejsem ani unavená, už mi není asi zima, ani teplo, venku jsem, ač s rouškou nebo šátkem, šťastnější než doma. Pro mě přestalo platit známé: Všude dobře, doma nejlépe. Protože my všichni si domova užíváme poslední měsíc až přespříliš.

A tak jsem dospěla k závěru, že největší výhodu má tato karanténa právě pro psa. Ten si kráčí bez roušky a nikomu to nevadí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10