Pracovala jsem jako administrativní síla na pracovní smlouvu. Pak se nám narodila dcerka Karolínka. Byla jsem na mateřské a můj muž vydělával peníze, aby uživil nás tři. Když mi skončila mateřská dovolená, nepřipadalo mi vhodné vrátit se hned do práce. Měla jsem sice dobré zaměstnání, dcera byla ale malá a potřebovala mě.

Jistě, každé dítě potřebuje své rodiče. Já si ale mohla dovolit být doma. Manžel měl i na muže dosti vysokou mzdu a já prostě viděla svou úlohu více v pozici matky, než workoholičky budující kariéru. Věřila jsem, že vše, co nyní, v útlém věku Karolínce dám, to se v budoucnu zhodnotí. Jednou mateřskou péči ona předá svým dětem. Bude mít krásné vzpomínky na mě jako na mámu, stejně, jako já mám na svou maminku. Plně se věnovala nám, dětem. Ono to ani jinak nešlo, pocházím z pěti dětí. A ač já měla zatím jen jedno dítě, rozhodla jsem se zůstat s ním doma.

 

Když měla Karolínka čtyři roky, začalo se mi stýskat po práci a po lidech.

„Ráda bych pracovala, ale nechci opouštět Karolínku a vídat ji až večer v postýlce. Chci, abych hlavní slovo ve výchově mé dcery měla stále já a můj muž.  A protože Mirek je dost pracovně zaneprázdněný, musím zastoupit i jeho. Ale něco bych ráda dělala. Něco mimo péče o domácnost a o malou.“

Takto a podobně jsem si občas posteskla, když jsem se viděla s kamarádkami u kávy, nebo v dětském koutku, případně jsme si zašly i s dětmi do cukrárny.

„Co tak pracovat na živnostenský list z domu, nebo částečně z domu?“ navrhovala nejedna z nich.

„Myslíš?“ ptala jsem se nejistě a v hlavě mi uzrával plán.

Už před narozením dcery mi velmi dobří známí navrhovali založení firmy, která se soustředí na monitoring médií.

„Co to přesně znamená?“ ptala jsem se poněkud zmatená tímto výrazem.

Vysvětlili mi, že je spousta firem, vlivných a zaneprázdněných podnikatelů, nadnárodních společností, které nemají čas probírat se každodenně tiskem, a přesto čerpají právě z tisku. Pro svou činnost, pro rozvíjení firmy a její propagaci potřebují takzvaně vycucnout ze všech možných médií právě to, čím se zabývá jejich firma.

„A ty firmy hrozně dobře platí. Znám to z ciziny,“ řekla mi má známá Alice, která s nápadem přišla.

Alice žila spoustu let ve státech, podnikala také v Německu a část svého života pobývala ve Švýcarsku. Tato světoběžnice, jak jsme ji s kamarádkami s oblibou nazývaly, měla zmáklý celý svět. Znala mezery na našem trhu a dokázala mnoha svým známým dobře poradit. Jen z vlastní lenivosti, jak tomu sama říkala, zakotvila nyní v malé Večerce v našem městě jako prodavačka.

„Dobře, ale jak já bych se k těm informacím dostala?“ nešlo mi do hlavy. „To jako mám každé ráno utíkat do trafiky a skoupit všechny noviny a časopisy, které existují, a pak se jimi probírat, abych tomu klientovi nabídla právě to, co on vyžaduje?“

Alice mi vysvětlila, že tato práce se dělá jako spolupráce mezi firmou a nakladatelstvími a vydavatelstvími v zemi.

„Oni sami ti rádi pošlou veškeré své texty z periodik, která budeš zpracovávat. Pro ně to je jistá forma, jak se zviditelnit a propagovat se.“

Takto na mě působila Alice již před narozením Karolínky. Ale až nyní jsem dospěla k závěru, že to zkusím. A zavedla jsem firmu. No, firmu, říkejme jí firmička.

Nejdřív jsem pracovala jen sama na sebe. Musím přiznat, že abych měla co nejvíce titulů ve své kompetenci, pracovala jsem mnohdy i dvacet hodin denně. O Karolínku pečoval víc můj manžel Mirek, než já. Zjistila jsem ale, že tato práce neskutečně vynáší. Spousta velkých firem je ochotna za dobře provedený monitoring médií zaplatit horentní sumy. V brzké době jsem týdně vydělávala víc, než můj dobře vydělávající muž za měsíc. Na malou jsem ovšem neměla téměř žádný čas. I když Karolínka začala chodit do školky, začala jsem si připadat jako krkavčí matka. Matka, která své dceři může koupit to, na co se jiní bojí jen pomyslet, ale také matka, která neustále spěchá, je nervózní, kouše si ze stresu nehty a častěji a častěji pociťuje žaludeční obtíže. Proto jsem firmu rozšířila, propracovala ještě víc program a přijala lidi, kteří v programu pracovali se mnou.

Chvilku jsem byla neobyčejně šťastná. O monitoring má ale zájem tolik klientů, že se málokomu o tom jen zdá. S rozšiřujícím počtem klientů, s přibíráním nových a nových médií pod svá křídla jsem byla opět na bodu nula. Každého nového pracovníka jsem musela zaškolit, a přestože pracoval již sám, ze začátku minimálně týden jeho práci pečlivě kontrolovat.

A tak se stávalo, že jsem měla často své večerní čištění zubů spojeno s tím ranním. Malé jsem se věnovala přes den a na monitoringu jsem pracovala v noci. K ránu, kolem třetí hodiny, když jsem ukončila svou práci, jsem dobré tři hodiny kontrolovala práci ostatních, abych ji mohla schválit a odeslat dle klíčových slov klientovi.

Měla jsem obrovský spánkový deficit, ale finančně, kdyby to tak pokračovalo dál, se schylovalo k okamžiku, kdy ojetou Škodovku vyměníme za svůj osobní tryskáč, dceři zajistíme prestižní soukromou školu a zakoupíme vilu na Floridě.  

„Neměla bys trochu zvolnit?“ zeptal se mě manžel jednou ráno, když jsme se výjimečně setkali u snídaně. On měl před sebou svou běžnou osmihodinovou práci, já byla se svou zhruba v polovině, měla jsem za sebou deset hodin práce a dalších deset mě ještě čekalo.

„To ale nemůžu. Já bych ráda. Ráda bych měla čas chodit do parku, do kina, na houby. Klienti ale chtějí své. A podívej se na naše konto…“

„Já přece nevydělávám málo?“

„Ne, nevyděláváš. Ale stále vyděláváš normálně, normálně moc. Mé příjmy jsou až nenormálně vysoké.“

Manžel už na mě netlačil a já měsíc co měsíc dělala za tři. Problém byl v tom, že klientů neustále přibývalo, a přestože jsem měla dostatek zájemců o práci pro mou firmu, ne každý tak náročnou a zodpovědnou práci dal. Ti, co to dokázali, museli projít náročným zaškolováním, které jsem vedla právě já, a poté museli být dle svých možností určitou dobu kontrolováni, také mnou. Nemohla jsem si dovolit, aby z mé firmy odešel zfušovaný článek a vlivný klient vypověděl smlouvu.

A tak, ač nás bylo víc, neměla jsem méně práce.

Doufala jsem, že má dcera mou pracovitostí netrpí.

Až jednou…

Šla jsem s Karolínkou ze školky domů, a ta malá bytůstka se najednou zastavila, dupla nožičkou a upřela na mě hnědá kukadla:

„Maminko, proč nejsi normální maminka?“

„Ale já jsem přece normální maminka? Tvá maminka.“

„Ne, ty nejsi normální maminka. Normální maminky chodí s dětmi do zoo, na bazén a třeba na pískoviště. Ale ty nemáš pořád čas. Pořád něco píšeš na počítači.“

Až ta malá osůbka mi pomohla postavit se nohama pevně na zem. Uvědomila jsem si, že peníze nejsou nejdůležitější. Až jednou jako slepá stará máma, a to určitě slepá budu, protože počítač mi od založení firmy hodně zničil oči, budu potřebovat svou dceru, nejsem si jistá, jestli mi pomůže. Možná jednou přijde a řekne: „Pomož si sama. Když já tě potřebovala, nebyla jsi tu pro mě. Já teď tu nebudu pro tebe.“

Rozhodla jsem se s firmou skončit. Jak ale skončit se zajetou firmou, která má řadu klientů? Tehdy přišla Alice, která se právě rozváděla, že potřebuje finance.

„Chápeš to? Pepa si našel milenku, rozvádím se. Musím kluky uživit sama,“ vysvětlovala mi. „Copak ty, ty bys zvládla uživit i třicet dětí, tak ti firma prospívá.“

Tehdy jsem Alici nabídla, že může firmu ode mne převzít tak, jak je, i s klientelou.

„To myslíš vážně? Vždyť je to zlatý důl.“

„No právě, zlatý, ale časově náročný důl. Já už mám dost. Vystačím si klidně s platem prodavačky ve Večerce. Mirek vydělává dost, malá je už větší, najdu si obyčejnou práci. Nebo víš co? Já za tebe nastoupím od příštího měsíce do Večerky, a ty převezmeš mou firmu.“ To jsem navrhla Alici a byla svým nápadem nadšená. I Alice byla nadšená.

„Já mám ale ve Večerce minimální plat. Nemám ani desetinu toho, co ty vyděláš.“ Alice mě varovala, ale já už dávno byla rozhodnuta.

 

Majitelka Večerky nic nenamítala.

„Hlavně, Aličko, že jste mě nenechala na holičkách. Snad bude vaše kamarádka stejně šikovná, jako vy,“ usmívala se na mě má nová nadřízená.

Po letech jsem opět měla nad sebou šéfa. Nejsem svou paní, ale náležitě si to užívám.

Vzala jsem Karolínku do zoo, na bazén, do lanového centra, na poníky, na vyhlídkovou věž, na houby, pouštěly jsme spolu draky, stavěly sněhuláky, koulovaly jsme se a v létě jsme, celá naše rodina, jeli na krásnou dovolenou. Z ní jsme se vrátili už čtyři. Malý Karolínčin bráška odpočíval v bříšku.

Největší odměnou pro mě bylo, když mi jednou řekla Karolínka před spaním:

„Maminko, to jsem moc ráda, že už jsi normální maminka. Moje nejlepší maminka!“

A vlepila mi pusu!