Platební karta

S hrůzou jsem se skláněla nad záchodovou mísou. Být to doma, tak kartu vylovím a očistím. Toto byl ale veřejný záchod, a ne právě čistý. Nořit ruku do takové záchodové mísy jsem nedokázala. Ale nechat kartu uprostřed mísy také ne. Chvilku jsem uvažovala, že kartu spláchnu a nahlásím její ztrátu. Hned ji zablokuji, nechám si vystavit novou, a bude. Pak mě ale napadlo, že by se mi možná ani nepodařilo kartu spláchnout. A co bude, když kartu navenek spláchnu, ta ale poté vyplave? Nikdo sice nezná můj PIN, náhoda ale může vše změnit. A než stačím kartu zablokovat, můžu mít už účet vybílený. A tak jsem stála nad mísou a přemýšlela, jak vybruslit z nepříjemné situace. Musím kartu získat zpět, ať mám příjemnější pocit. Holou rukou tam ale nešáhnu! A tak jsem opustila kabinku. Starší paní, která si právě myla ruce u umyvadla, jsem neobratně poprosila:

Paní se tvářila zaraženě, nakonec ale přikývla. Nemohla jsem totiž riskovat, že během toho, co půjdu pro igelitové sáčky, s jejichž pomocí snad kartu vylovím, přijde někdo a kartu mi počůrá, nebo dokonce něco horšího. Po chvíli jsem se vrátila s několika igelitovými sáčky v ruce. Paní tam ještě byla. Nervózně přešlapovala před kabinkou.

„To jsem ráda, že tu už jste. Nikdo nechápal, proč do kabinky nesmí. Ta druhá byla plná.“ řekla mi s úlevou.

Zavřela jsem se do kabinky. V záchodové míse stále plavala má platební karta. Navlékla jsem si na ruku několik igelitových sáčků. Těmi jsem kartu vylovila. Opláchla jsem svůj úlovek proudem vody a vložila opět do čistého suchého sáčku, abych s kartou nepřišla do styku. Stejně ji vyměním. Nebudu chodit nakupovat s kartou vylovenou z veřejného záchodku. Nakoupit jsem ten den už nešla, k večeři byl jogurt.

Přede mnou byl víkend, a tak jsem nakoupila v sobotu v hotovosti. A v pondělí jsem se konečně vydala do banky s kartou uvězněnou v několika igelitových sáčcích.

„Dobrý den, potřebuji vyměnit svou platební kartu,“ sdělila jsem paní u přepážky.

„Nefunguje? Máte správný PIN? Nebo co s ní máte?“ ptala se usměvavá slečna.

„Ona mi, totiž, víte, ta karta mi upadla…do veřejného záchodku,“ vysoukala jsem ze sebe.

Slečna se ušklíbla a stěží bojovala se smíchem. „To jí přece nevadí? Karta bude fungovat i tak. Měníme jen karty poškozené, nefunkční.“

„Ale já si přece nedám do peněženky kartu vylovenou ze záchodu? Ze špinavého záchodu z obchoďáku.“

„My vám ji ale nemůžeme vyměnit,“ usmála se slečna. Pak jí asi bylo líto mé osoby, a tak dodala: „Kdyby ale byla rozlomená, že by nešla použít, museli bychom vám ji vyměnit.“ Spiklenecky mrkla, jako by mě naváděla k něčemu nekalému.

„Aha, tak když se mi jako zlomí, tak budu mít po problému?“ poděkovala jsem a odcházela.

Ani jsem nešla domů. Šla jsem do nedalekého parku, zde jsem si sedla na lavičku, kartu v sáčku jsem položila na zem, přišlápla ji a snažila se ji zlomit. Má karta ale odolávala destruktivnímu zacházení. Jako by byla ze železa. Přemýšlela jsem, co dál. Nůžky jsem s sebou neměla, nůž také ne. Pak ke mně přiběhlo malé štěně. Zvědavě mi očuchalo nohavici kalhot, a pak ji chtělo žvýkat. Podrbala jsem štěně na zádech. V tu chvíli si štěně všimlo, že v druhé ruce něco mám. I přes igelitový sáček nejspíš cítilo pach veřejného záchodku. Vyrvalo mi kartu z ruky a snažilo se ji rozžvýkat. Samozřejmě, že jsem nechtěla, aby si štěňátko ublížilo. A tak jsem mu chtěla kartu vzít. Štěně ale utíkalo pryč. Zastavilo se až u svého majitele. Byl jím starší pán.

„Copak to máš, Done?“ zeptal se štěňátka a vysvobodil kartu z jeho čumáčku. „Jé, to je karta!“

To už jsem k němu doběhla i já. „To je moje karta,“ řekla jsem.

Pán se tvářil nejistě. „To se vám hrozně omlouvám, ale Don ji rozkousal.“ Skutečně. Pán držel dva díly mé karty v ruce. Karta už byla zbavena i igelitového sáčku. Naštěstí jsem měla jeden sáček v kapse. Rozevřela jsem ho a nechala pána, aby díly karty vložil do sáčku.

„Tak se neztratí,“ vysvětlila jsem důvod, proč chci kartu vložit do sáčku.

„Způsobil jsem vám škodu. Musím to odčinit,“ omlouval se pán a vytahoval peněženku.

„Ale to nic. Nic se nestalo. Zajdu si do banky, aby mi kartu vyměnili,“ usmála jsem se vlídně na pána. „Taky mám doma pejska,“ vysvětlila jsem a odcházela. Musela jsem ještě stihnout otevírací dobu banky. A tak jsem ještě ten den předala slečně u přepážky dva díly své karty ze záchodu se slovy:

„Mou kartu rozkousal pes. Prosím o její výměnu.“ Slečna se usmála, zaplatila jsem nějaký ten poplatek a do dvou týdnů jsem měla kartu novou. Tu už v zadní kapse kalhot nenosím.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10