Před mnoha lety jsme se nastěhovali z malé vesničky do velikého domu, ve kterém krom bytů byla také četnická stanice, lékař a pošta. Zanedlouho jsem si našla kamarádky a hrávaly jsme si většinou venku. Horší to bylo, když venku pár dní pršelo a my hledaly možnost, jak se zabavit hezky v suchu a teple. Ke dvěma bytům příslušela také veliká půda.

Občas jsem tam s maminkou chodila, když věšela prádlo nebo nesla Micce její porci mléka. Jako pětiletý capart jsem se dost bála zůstat na půdě sama. Kolikrát bylo po večerech slyšet z půdy prapodivné zvuky. Já jsem je jako malé dítko přisuzovala kočkám, které jsem vždy tajně na půdu „propašovala“ a bráška mi pomáhal o ně pečovat.

Nakonec jsme se jednoho dne přece jen osmělily a spolu se 2 kamarádkami, nákladem panenek, kufříků a svačinek, se vydaly na průzkum s tím, že si půdu „podmaníme“. Hezky to tam vonělo, maminka sušívala na půdě i bylinky a houby, tak jsme se cítily jako na louce. Na silné trámy jsme si rozložily deky, na ně uložily panenky a s chlebem v ruce jsme se daly na prozkoumávání tajů půdních prostor.

Každá jsme si vybrala jeden kout. Já se přitiskla nosánkem na škvíru v desce, která oddělovala další místnost, o které jsme prozatím neměly potuchy. V místnosti byl jen stůl a stará skříň. Za stolem seděl muž v policejní uniformě a něco si zapisoval. Nezdálo se mi, že by mě spatřil. Už už jsem na něj chtěla zavolat, když tu ke mně přiběhly kamarádky, že bychom se měly podívat do posledního koutu. Přitáhla jsem je ke škvíře a řekla jim, ať se podívají. „Nic tam není,“ odpověděly svorně a ťukaly si na čelo. Když jsem nahlédla i já, opravdu byl prostor zcela prázdný. Byla jsem zmatená, ale rozhodla jsem se o svém zážitku pomlčet. Od té doby jsem se ani na půdě ani venku v okolí domu nebála, protože jsem věřila, že policejní duch bdí nad naším zdravím i životem.

Až o pár let později jsem se dozvěděla, že na zdejší stanici sloužil starší četník, který  pomáhal zachraňovat tonoucího chlapce. Bohužel se to nepodařilo a on si pak pořád vyčítal, že nebyl dostatečně rychlý a s tím pocitem odešel do penze. Zemřel rok předtím, než jsme se nastěhovali do nového bydliště. Možná, že mě dětská očka ošálila, možná tam opravdu bděl nad bezpečností malých zvědavců, kdoví?!

I naše děti si moc rády hrávaly u dědy a babičky na půdě, pomáhaly věšet česnek, sušily hřiby nebo rozkládaly léčivky na sušení. I když tam bylo mnoho možností se zranit, vždycky byly jejich výpravy bezpečné a pro ně obzvlášť vzrušující. Policejní duch bděl i nad jejich kroky...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10