Povídání o Válečkovi a těch ostatních

Jsem pejskařka. Svého Bena beru jako člena rodiny. Je to parťák, který nikdy nezradí, a to ví každý milovník psů. Záměrně neuvádím, že každý majitel, protože psa vlastnit, mít, chovat není totéž, jako ho uznávat, mít rád, starat se o něj.

Lidi v okolí poznávám především podle jejich chlupatých, nebo i bezsrstých, mazlíčků. Prostě „to je paní Alíková“, támhle si to štráduje „pán od Betynky“ a ve věžáku bydlí „manželé retrívra Dana“. Dá se říct, že my pejskaři jsme jeden velký klan. Máme toho tolik společného. Můj Ben přesně ví, od kterého majitele psů může očekávat piškot, od kterého kus žvýkací tyčinky, a který ho jen podrbe. Pro Bena to ovšem není „jen“ podrbání. On je za každé pohlazení nebo podrbání vděčný. Nezřídka sebou praští právě tam, kde se „drbač“ nachází, zvedne nohy a převaluje se, aby dal najevo, jak mu to dělá dobře. Pokud příhodný objekt v dohledu není, Ben si ho sám najde. Stačí využít odpočívajícího chodce na lavičce, schoulit se mu u nohou a pohodit hlavou tak, aby si jeho ruku vhodnou k hlazení nadhodil právě na svou kebulku.

Ale i mezi majiteli psů existují podivíni. Tak bych nazvala jednu z mých sousedek, a to si myslím, že jí dost lichotím.

Tuto sousedku znám již spoustu let. Mívala velkého zavalitého buldoka. Nemohl mít příhodnější jméno, než měl. Váleček, tak se onen otesánek jmenoval, byl klidné a rozvážné stvoření. Paní, říkejme jí třeba Prťálková, chodívala se svým Válečkem, pro nás ostatní to byl ovšem mohutný Válec, na pravidelné procházky. Protože paní Prťálková už také nemá míry modelky a její věk je blíže k tomu důchodcovskému, než k dívčí osmnáctce, pohybovala se ona dvojka rozvážným houpavým krokem sídlištěm. Majitelka pejska byla usměvavá a byla ráda, když si jejího zlatobílého monstra někdo z kolemjdoucích všiml. Když ho navíc pohladil, zdálo se, že se samým blahem vznese do povětří.

Jenže Váleček už byl starší pejsek. Myslím, že jeho kila navíc a přestarostlivá péče paní Prťálkové přispěly k tomu, že pejsek v poměrně nízkém věku osmi let náhle zemřel. Vypadalo to, že paní Prťálková půjde brzy za svým psem, tak moc truchlila. Jednoho dne ale měla asi dost truchlení a přivedla si nového pejska, drobné rasy Japan Chin. Abych tuto rasu popsala, je to chundelatý psík s poněkud připláclým čumáčkem a spodním předkusem, chovaný po staletí v Japonsku jako palácový psík, pocházející ale z Číny. Když jsem paní Prťálkovou poprvé viděla v doprovodu nového společníka, měla jsem radost.

„Pořídila jste si nového pejska?“ mile jsem se na paní usmála. Chtěla jsem ho pohladit, paní ale cukla vodítkem, až pejsek nadletěl a přistál u jejích nohou. Zřejmě se mu to vůbec nelíbilo, sotva popadal dech, paní ale spustila:

„Na toho nikdo nesmí sahat! On je křehký!“

To mi vyrazilo dech. Právě paní Prťálková byla vždy tou, která lidi vybízela, aby pohladili jejího Válečka. Nyní, místo aby se snažila nového psa začlenit do společnosti a socializovat, tak ho drží v izolaci. Pomyslela jsem si své a odcházela pryč.

Chování paní Prťálkové se ještě zhoršilo, když si k prvnímu Japanovi pořídila druhého. Ten byl ještě menší, než jeho stejně starý kolega. Vypadal uboze. To se k paní Prťálkové a její dvouhlavé smečce už nesměl vůbec nikdo přiblížit. Paní si ovšem dělala nárok na celé sídliště. Vodila své dva chudáčky na volno po sídlišti a ozbrojila se pepřovým sprejem na jejich ochranu. Mému Benovi nedovolila jít ani po stejné ulici, natož ji míjet. Z paní se stala agresivní potvora, jinak to nazvat neumím. Vyvrcholilo to útokem na malé dvouleté dítě, které si přiběhlo jejího čoklíčka pohladit. Udeřila malinkou holčičku tak silně po ruce, až se dítě rozplakalo. Celé to mělo dohru na magistrátu našeho města. Paní ale nepřestala a své útoky na ostatní psy i jejich majitele stupňovala. Několikrát se lidé snažili sepsat proti paní petici. Proslýchalo se, že tato ženská vystěhovala svého manžela z ložnice do obýváku, aby v posteli spala jen se svými psy. Muž, aby měl klid, rád z pokoje odešel. Prostě paní se po smrti svého Válečka tak trochu…zbláznila. Nejednou jsem šla s Beníkem, který si chudáků čoklíků nevšímal, po venku, když majitelka psíků hrozila pepřovým sprejem. Několikrát jsem měla dokonce vyťukané číslo policie na svém mobilu, abych útok nahlásila. Nakonec ovšem každý pochopil, že je lepší pomatené paní se vyhnout.

„Před námi utekla na tu rozestavěnou plochu za plot,“ smála se jednou jedna ze známých pejskařek chovající maličkou čivavu.

„Tak mně řekla, že šiba-inu je pes zabiják,“ posteskla si kamarádka, která chová dalšího malého psa původem z Japonska. Přitom její fenka je něco jako můj Ben, dobrák od kosti.

Naše sídliště se pomalu smířilo s podivínkou chovající dva chudáčky. Ano, protože její psi jsou chudáci. Vlastně už jen jeden, protože ten menší přehnanou péči své paní nepřežil a po měsíci pošel. Od té doby se nosí paní Prťálková sídlištěm sama se zbývajícím chudákem. Nikdo ji nezdraví, manžel si žije svůj život osaměle v obývacím pokoji, a ona má jen toho psa. Občas ji vídám, jak si s pejskem fotí selfíčka. Co s ním provádí po nocích v ložnici, to se neodvážím ani si představit. Jen my ostatní milovníci a majitelé pejsků musíme být na pozoru, aby pepřák paní Prťálkové někoho z nás nebo našich mazlíčků nezasáhl.

A tak jen doufáme, že i druhý drobný pejsek brzy péči své paní nezvládne, a ona si snad opět pořídí…buldoka.

Pegonela - čtenářka

ChytráŽena.cz

článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete