Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Kdy se slaví Halloween v roce 2017?Kdy se slaví Halloween v roce 2017? Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 20.10. 2017
Dnes má svátek Vendelín
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Praha

13. 08. 2015 | Vaše příběhy

Bylo to takové vnuknutí, navštívit po letech opět Prahu. Nebyla jsem v Praze už několik let. A právě v době, kdy naše firma skončila svou činnost, a já se ocitla bez práce, jsem se rozhodla využít volný čas pro návštěvu hlavního města. Z Moravy přes celou republiku jsem ovšem nehodlala jet sama. A tak jsem postupně oslovila pár kamarádek, až Radka souhlasila s výletem. Radka, která nikdy nepracovala. Příjem celé rodiny zajišťoval její manžel. A tak si mohla dovolit se mnou výlet podniknout. Nechtěly jsme platit za nocleh, a tak jsme zvolily jednodenní výlet.

„Když vyjedeme v noci, tak tam brzy ráno budeme a máme celý den na památky,“ usmála jsem se.

Zjistila jsem noční spojení. Nejvýhodnější bylo z Ostravy, kde Radka bydlela.

„Super, manžel mě doprovodí na nádraží a přistoupím do vlaku, kde už budeš.“ Usmívala se Radka.

Zajistily jsme lístky a já přemýšlela, jak se dostanu já sama na nádraží. Samozřejmě, že v noci nejezdí městská doprava a já nemohu proto spoléhat na autobus. Běžně chodím tu hodinu přes město na nádraží pěšky. Cesta ovšem vede místem, které je dost nebezpečné i přes den. Žije zde hodně nepřizpůsobivých občanů a část je známa případy krádeží a napadnutí.

Praha„Jestli chceš, dovezu tě tam autem,“ řekl mi můj hodný táta.

„Pokud někoho neseženu, tak dobře,“ souhlasila jsem. A zase to odnese taťka, který je už starší! Nebude v noci spát, aby mě dovezl ve dvě hodiny v noci na nádraží.

A tak jsem se zmínila i jedné z kamarádek.

„Není problém, aby tě tam můj manžel dovedl,“ nabídla se. „Má odpolední, tak nepůjde spát a doprovodí tě. Další den má volno, tak se dostatečně vyspí.“

„Skutečně bys mě doprovodil?“ zeptala jsem se jejího manžela Jirky.

„Udělala jsi toho v životě pro nás málo?“ usmál se.

Byla to pravda. Magda a její manžel využívali často našeho přátelství k tomu, abych jim hlídala děti. Brávala jsem je dokonce na naši chatu v horách, kde si užívali jak oni, tak jejich děti krásných dovolených. Nic jsem za to nechtěla, byli to přátelé.

„Jen mi slib, že kdyby ti do toho náhodou něco vlezlo, dáš mi vědět. Je to jediný vlak. A kdybys nemohl, musel by můj taťka,“ ještě jsem si doprovod pojistila.

„Jako že se Jirka jmenuju, slibuji ti, že tě doprovodím. Přece nepůjdeš v noci sama přes nebezpečnou lokalitu tak daleko?“ usmál se Jirka.

Ten večer jsem nervozitou nespala. Byla jsem domluvena v 1:45 hod. s Jirkou, že na mě počká u našeho domu. Telefon měl odpoledne vypnutý. Ale měl odpolední směnu, tak jsem to brala jako normální.

Před domem jsem byla už v 1:35. Batoh na zádech, kabelku s penězi přes rameno, choulila jsem se v noční tmě. Jirka u domu zatím nebyl. Má ještě čas.

1:45, 1:50…stále nic. V 1:55 hod. jsem zaslechla šramot na cestičce za keři.

„Jirko?“ zašeptala jsem do tmy.

Nikdo tam nebyl. Asi nějaké zvíře, nebo jen větřík si pohrával s větvemi stromů.

Byly dvě hodiny, a já jsem musela vyjít, aby mi vlak neujel. Nacvakala jsem rychle telefonní číslo na Jirku. Telefon byl stále vypnutý. Mám volat jeho ženě? Vzbudím ji.

Nic jiného mi nezbývalo. A tak jsem to zkusila a vytočila i kamarádku. Opět vypnutý telefon.

Co mám dělat? Začala jsem panikařit. Číslo na taxislužbu jsem neměla nikde při sobě, nikdy jsem taxíkem nejezdila. Napadl mě táta. Věděla jsem, že telefon na noc vypíná, přesto to bylo řešení. Taťka měl skutečně telefon vypnutý. Lístky na jediný spoj jsem měla v kabelce, Radka za chvíli vyrazí v Ostravě na nádraží. Další spoj nebyl, a peníze propadnou!

Abych zašla za kamarádkou, jejíž manžel mě měl doprovodit, bylo už pozdě.

Vzpomněla jsem si na Pavla. Před rokem jsem se s ním rozešla, přesto jsme zůstali přáteli. Občas přijel k nám do města a zašli jsme si na kávu, nebo na bazén. Dokonce mě také jednou navštívil na chatě. Pavel nikdy nevypíná telefon. Říká, že nikdy neví, kdo ho bude potřebovat.

Ovšem Pavel by musel dojet do našeho města, a to mu zabere nejméně půl hodiny. Byl ale jediný, kdo mě uprostřed noci napadl.

„Pavle, prosím tě, zachraň mě. Za hodinu mi jede vlak do Prahy, musím ho stihnout!“ vychrlila jsem do sluchátka.

„Kde jsi?“ ptal se rozespale.

„Doma, před barákem. Vypadl mi doprovod a já se bojím přes město teď v noci sama. Zaplatím ti cestu, prosím,“ kňourala jsem do telefonu.

„Jo, už se oblíkám,“ řekl. „Ale k vám na nádraží to nestihneme. Než dojedu k tobě… Musíme ho někde chytit, třeba v Ostravě.“

Pavel dorazil před dům, já naskočila do auta a vyjeli jsme na závod s časem. Vlak z našeho města už vyjel. Museli jsme přidat plyn a modlit se, ať nám v Ostravě neujede.

„Radko, nelekni se, jedu do Ostravy autem s Pavlem. Jirka nepřišel a Pavel mě veze autem. U nás jsme už vlak nestihli,“ vyrozuměla jsem kamarádku přes telefon.

„Tak přemýšlím, nevzali byste mě s sebou?“ zauvažoval Pavel.

„Ty bys jako jel? A co práce? Máš zítra směnu, ne?“ zeptala jsem se. Práce byla jedním z důvodů, proč jsem Pavla opustila. Přibral si k běžné pracovní době i víkendovou práci a neměl na mě už vůbec čas.

„Víš, uvažoval jsem, že práce není nejdůležitější,“ usmál se Pavel do zrcátka. Slušelo mu to, i když byl rozespalý. „Nechal bych auto u nádraží a mohl bych jet. Peníze mám s sebou, doklady taky,“ usmíval se dál. Srdce mi bilo na poplach. Cítila jsem, že cit, který jsem k němu chovala, nevyprchal.

„Vezmete mě?“ otočil se a pohlédl mi do očí.

„Vezmeme!“ rozhodla jsem rázem za sebe i kamarádku.

„Musím jen zavolat kamarádovi, co má noční, aby mě zítra omluvil v práci. Za ty roky, co jsem pro zaměstnavatele udělal, mě nevyhodí.“ Usmíval se a já byla ráda, že pojede s námi.

To už jsme vjížděli do Ostravy.

„Podáš mi, prosím, telefon? Mám ho v přihrádce,“ napřáhl ruku. Telefon s přívěskem andílka, který dostal kdysi ode mne, ležel bezpečně na svém místě. Pavel měl vždy ve svých věcech vzorný pořádek.

Uchopila jsem přístroj a Pavel na malou chvíli odhlédl od řízení. Právě na tak dlouhou chvíli, aby se ozval ohlušující náraz a…

Probrala jsem se až v nemocnici. Na hlavě jsem měla obvaz a nohu tížila sádra.

„Kde to jsem? Co se stalo? Kde je Pavel?“ ptala jsem se.

Za několik málo okamžiků jsem se dozvěděla, co se stalo. Měla jsem otřes mozku, zlomenou nohu, ale byla jsem v relativním pořádku. A Pavel? Ten dopadl mnohem hůř. Mimo natržené sleziny měl ještě nějaká vnitřní zranění a upadl do bezvědomí.

„Kde je? Chci ho vidět!“ křičela jsem hystericky.

„Později ho uvidíte,“ oznámil mi doktor. „Necháme vás tu ještě na pozorování a odpoledne můžete svého…přítele navštívit.“

Pohlédla jsem na hodiny, které visely na stěně. Bylo jedenáct hodin. To jsme měli být dávno v Praze, blesklo mi hlavou. Musela jsem se v duchu okřiknout. Pavel je zraněný, jde mu o život, a já tu řeším hloupý výlet!

Vztekle jsem nacvakala několik hodně sprostých nadávek na adresu Jirky i jeho manželky. Nebýt jejich slibu, Pavel mohl být v pořádku. Odeslala jsem SMS, ale neulevilo se mi. A neulevilo se mi ani ve dvě odpoledne, když mi konečně dovolili na malou chvíli Pavla navštívit. Ležel na proskleném pokoji intenzívní péče, odřený, pomlácený. Všude kolem něho byly hadičky, všechno to blikalo, pípalo a působilo velmi stresujícím dojmem.

„Jaké má šance?“ zeptala jsem se lékaře se slzami v očích.

„Vše je jen na něm. Dáváme mu šanci 50 na 50, že přežije a nebude mít žádné následky.“

50 na 50. Padesátiprocentní šance na život! Je to hodně, nebo málo? Kdybych se nerozhodla jet do Prahy, byl by v pořádku. Byl by v práci a nic by ho netrápilo.

Později odpoledne mě navštívila Radka i s manželem.

„Je mi to moc líto,“ řekla mi Radka a pohladila mě po ruce. „Bolí tě něco?“

„Má bolest nic není proti Pavlovi. Možná, že nebude žít. Možná…“ rozplakala jsem se.

Na Pavlovi mi záleželo. Raději bych na lůžku v proskleném pokoji ležela já sama. Neuměla jsem si představit, co by bylo, kdyby se neprobral.

Až druhý den mi napsal Jirka zprávu. Byl prý unavený a nebyl prý povinen mě někam vodit. Přidal pár peprných nadávek místo omluvy.

Pavel se probral za tři dny. Oděrky a rány se rychle hojily. Dnes nemá žádné následky.

„Mladé tělo, které chtělo žít,“ usmál se doktor spokojeně. „Asi mělo pro co, nebo pro koho,“ mrkl spiklenecky na mě.

Už opět jezdí autem. Vlastně jezdíme. Na vysněný výlet do Prahy jsme si zajeli o něco později spolu. Moc se povedl. Snad právě proto, že nás ta cesta opět svedla k sobě.

S Jirkou a jeho ženou nemluvím dodnes. Jejich děti tráví prázdniny na sídlišti a oba zoufale hledají hlídání, kdykoli se o děti nemohou sami postarat. Pavel si koupil hends free sadu do auta a řízení nyní věnuje víc pozornosti.

čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Praha:

Praha
Praha
Praha
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
hezký příběh,přátelé se vybarvili
Obrázek uživatelky
profil
nádherně napsáno, přeji mnoho štěstí!!!!!
Obrázek uživatelky
profil
který skončil, jak nejlépe mohl. Asi to tak mělo být, asi OSUD !!!
Obrázek uživatelky
profil
Hezky napsané Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles

Hromada zlaťáků