Pražské sochy a pomníky

Kolik je v Praze soch, plastik a pomníků se snad ani nedá spočítat. Chodíme kolem nich mnohdy bez povšimnutí, často o jejich existenci ani nevíme. Možná je to škoda. Vypovídají o době svého vzniku, některé mají pohnuté osudy, občas jsou  bourány či stěhovány... někdo je obdivuje, jiný zatracuje.

Občas jejich vybudování a volbu pojetí či umístění provází emoce a různorodý ohlas veřejnosti. Namátkou vyberu Stalinův pomník, opakovaně přebarvovaný růžový tank, pomník Milady Horákové (příspěvek na pomník od KSČM považovala Konfederace politických vězňů za urážku) či  potyčku umělců kvůli soše prezidenta Woodrowa Wilsona před Hlavním nádražím...

Portrétní plastiky vznikaly už ve středověku a byly výsadou vyvolených, panovníků, králů. První výjimkou z tohoto pravidla je galerie plastik na chrámu sv. Víta, kde se mezi členy královské rodiny dostaly i postavy ředitelů stavby a architektů. V téže době vzniká i socha, která není součástí žádné stavby, ale slouží k výzdobě volného prostoru - je jí svatý Jiří bojující s drakem. A tak sochy vyrazily do volného terénu. Renesanční sochaři začínají umísťovat svá díla v zahradách, baroko přináší sochařství do ulic města. Populární jsou mariánské a morové sloupy, vzniká galerie plastik na Karlově mostě.

V době národního obrození jsou tvořeny pomníky a sochy předních českých učenců, politiků, umělců. Ve 20. století, a zvláště pak po roce 1948, přichází éra soch s revoluční a budovatelskou tématikou.

Vybrala jsem několik zástupců pražských soch a pomníků, každý je z jiné doby a jsou něčím zajímavé nebo jsou mi sympatické a blízké.

Za první sochou se vydáme na Karlův most. Na malostranském břehu zde stojí sousoší Sv. Jan z Mathy, Felix z Valois a Ivan z roku 1714, jehož autorem je Ferdinand Maxmilián Brokoff. První dva jmenovaní byli zakladateli řádu trinitářů, jehož úkolem bylo osvobozovat křesťany z pohanského zajetí. Proto je v dolní části sousoší zamřížovaná jeskyně s uvězněnými křesťany, které hlídá Turek a pes. Podle jedné z legend obyvatelé Prahy, ne vždy znalí těchto historických souvislostí a důvodů, neviděli Turka na mostě rádi a žádali jeho odstranění. Když jejich protesty nenacházely odezvy, alespoň si svou zlost vylévali na Turkovi. V noci mu tajně sebrali šavli nebo ho pomazávali blátem. Když vypukla jedna z Rusko-tureckých válek, pražští Němci hned přáli Turkům, nechali soše na Karlově mostě pozlatit šavli či knoflíky a kladli mu k nohám kytice. Ostatní Pražané na to skládali posměšné písničky...

Turek nenašel klid ani v současné době. V roce 2009 mu opilý americký turista šavli ulomil; chtěl ji jako suvenýr.

Nemají to někdy sochy s námi lidmi lehké, viďte.

Za druhým pomníkem zamíříme na Smetanovo nábřeží. Bývá nazýván Krannerova fontána (kašna) nebo Hold českých stavů. Novogotický památník architekta Josefa Ondřeje Krannera z poloviny 19. století je ozdoben figurami šestnácti českých krajů, alegorickými sochami a bronzovou jezdeckou sochou císaře Františka I. Habsburského.

K.H.Borovský o něm napsal:

Na nábřeží podívat se běž,
gotická se na něm staví věž.
Okolo ní českých krajů chlouba,
a ve věži bude - trouba.

Není divu, že za podobné politické názory byl "odejit" do Brixenu. Žít a vyjadřovat se tímto způsobem o 100 let později, skončil by v lepším případě v jáchymovských uranových dolech.

Po vyhlášení samostatného Československa putovala socha Františka I. do vyhnanství v lapidáriu Národního muzea. Na své místo se vrátila její kopie až v roce 2003. Pokud si vzpomínám, tuto událost už nikdo žádnými veršíky neglosoval. Že by počátek 21. století znamenal konec básníků v Čechách?

Jako další jsem vybrala sochu Krakonoše. Už proto, že jsem donedávna vůbec netušila, že nějakého Krakonoše v Praze máme!  Nachází se v horní části Jeleního příkopu pod Pražským hradem a je z hořického pískovce. Svou rozevlátostí sice připomíná díla barokní, ale je mnohem mladší, v roce 1957 jej vytvořila česká sochařka Františka Stupecká (1913-1995).

Na závěr se vypravíme na první nástupiště pražského Hlavního nádraží. Je zde umístěno sousoší představující sira Nicholase Wintona s dětmi odjíždějícími v roce 1939 do Anglie.

Jeho autorkou je sochařka Flor Kentová (nar. 1961 ve Venezuele); žije v Londýně a dlouhodobě se zajímá o předválečné akce na záchranu židovských dětí. Soch s podobnou tématikou již vytvořila několik.

Toto sousoší bylo odhaleno 1. září 2009 při odjezdu historického Wintonova vlaku z Prahy do Londýna. Vlak jel po stejné trase, kterou odjížděly před sedmdesáti lety děti z předválečného Československa. Tehdy třicetiletý Nicholas Winton zorganizoval vypravení vlaků, kterými odjelo 669 dětí. Jejich příbuzní, kteří zůstali v Československu, až na výjimky, válku nepřežili.

Sousoší doplňuje prostá tabulka:
S hlubokou vděčností věnováno siru Nicholasi Wintonovi a všem soucitným lidem, kteří 8 vlakovými transporty do Velké Británie v roce 1939 zachránili 669 dětí před hrůzami 2. světové války a na památku 15 131 československých dětí zavražděných v koncentračních táborech.
 

Seznam soch a plastik na přiložených fotografiích :

1. Turek (Ferdinand Maxmilián Brokoff)
2.- 3.  Hold českých stavů - Krannerova kašna
4.  Krakonoš  (Františka Stupecká)
5. Sir Nicholas Winton  (Flor Kentová)
6. Sv. Václav (Josef Václav Myslbek)
7. Kůň  (David Černý)
8. Jan Žižka  (Bohumil Kafka)
9. Jaroslav Hašek (jezdecký pomník od Karla Nepraše a Karolíny Neprašové)
10. U žabiček - Masarykovi vnuci  (Karel Dvořák)
11. Kopie Braunova poustevníka Onufria u hotelu InterContinental (originál je u Kuksu)
12. Mojžíš (František Bílek)
13. - 16. z krátkodobých výstav moderního umění, Sovovy mlýny, Kampa
17. Miminka (David Černý)
18. Titáni  (Emilie Benes Brzezinská)
19. Pieta (Anna Chromy)
20.  Jan Neruda  (Jan Simota)
21. Franz Kafka (Jaroslav Róna)
22. Josef Mánes (Bohumil Kafka)
23. Bronzoví koně v Dejvicích (Michal Gabriel)
24. Sedící akt (Jan Hána)
25. plastika v zahradě Ztracenka