Překvapení

Plný balík sušenek. A jo, už si vzpomenu, před časem jsem soutěžila s fotkou mých vnuček o Zlaté sušenky. Trochu se podivím, soutěž už byla ukončená, a žádný e-mail, že bychom vyhráli, jsem neobdržela. Odložím balík a jdu na net se ještě jednou podívat, zda jsem něco nepřehlédla. Ne, nic tam není, soutěž jsme nevyhráli, to budou ale mít holky radost.  A na chvíli přestanu pátrat,  mimo to mám oběd na plotně a musím k té plotně jít. Ale stejně mi to nedá, vše vypnu a jdu na net, znova pátrám, no nic, musím počkat na dceru, až přijde z práce, třeba ona bude znát to jméno.

Jdu dovařit oběd, ale pořád myslím na to, kdo poslal ten balík, bez vzkazu, třeba opravdu je to ta výhra, ale že by nenapsali k tomu nic? Nedočkavě čekám, už přichází malá ze školy. „Janičko, prosím tě, znáš toto jméno?“ a ukazuji na cedulku na balíku. Ani mě neposlouchá, vyndavá sušenky z krabice. „Jéé, babi, tolik sušenek pohromadě, to jsme snad ani nikdy neměli.“ „No vidíš, já ti říkala, že to vyhrajeme. Pavlínka tam byla skvělá, skákala na trampolíně, a asi nás vybrali, i když jsme měli málo hlasů.“ Pokrčím rameny a neodpovím. Po chvíli, když už trochu ochutnala, se jdu zeptat Janičky, zda nezná toto jméno, ukážu ještě jednou na nápis na balíku odesílatele. „Ale jo, babi, ale jméno je jiné, příjmení, jo, počkej,“ a jde k počítači. „Mám kamarádku, co jsme spolu byly na výletě v Orlických horách, pamatuješ.“ „Ano, pamatuji, Nikolka se jmenovala, viď.“ „Jo, babi.“ (Ale s ní se nestýkáme, bydlí daleko, pomyslím si.) Mám ji v Přátelích na Facebooku a občas si píšeme. Teď mi to trochu dochází, zřejmě nám poslala balíček její maminka, ale proč?Večer ji kontaktujeme zprávou.

Odpověď zní: „Ano, poslala jsem Vám balíček, viděla jsem totiž, jak sháníte hlasy na tu soutěž, jak moc toužíte udělat vnučkám radost a vzpomněla jsem si, že k Vám nebyl život tak štědrý jako k nám, a toto je pro mě maličkost, abych Vám i Vašim vnučkám udělala radost, doufám, že se tak stalo, ať jim chutná, a Vám taky. Iveta“

Vyhrkly mi slzy po přečtení zprávy. Nemohu uvěřit, že se to stalo, proč jsem si myslela, že se něco takového v dnešní době nemůže přihodit, stydím se sama před sebou, musím přehodnotit pohled na mladé lidi. Krásné gesto, bezvadná mladá žena, kterou jsme potkali jednoho dne, trochu povídali o životě, o dětech apod. Její dcera a moje vnučka si spolu užily výlet. Mám krásný pocit, děkuji Ivetce nejenom za sušenky, ale i za poučení pro starší paní, jakou jsem já, nemusím, asi ani není vše tak černé, jak to občas vidím já, a je načase pohlížet na svět růžovějšími brýlemi. Děkuji!