Proč píši příběhy pro Chytrou Ženu

Baví mě psaní. Už jako malá jsem, když mě a sestru poslali rodiče spát, vymýšlela své mladší sestře pohádky na dobrou noc. Spaly jsme na poschoďovce, nejdřív já nahoře a sestra dole, později naopak. Ani jedna z nás, samozřejmě, nechtěla spát v tu dobu, v kterou nás rodiče poslali. A tak sestra vždy zaklepala, buď zespodu, nebo shora, na mou postel a zavolala: „Vymysli mi pohádku!“

A já nebyla proti. Aby to nebylo tak jednoduché, sestra si vždy zvolila pět slov, z kterých já měla pohádku utvořit. A protože má sestra také oplývá velkou fantazií, tak volila např. slova krtek, tatarka, vodovodní potrubí, slza a toaletní papír. Pro mě to byla výzva. Bavilo mě to víc a víc a dokonce jsem se na naše pravidelné večery začala těšit. Tak se naši brzy dočkali času, kdy jsme přímo žadonily, abychom mohly jít spát. Má hlava pořád něco vymýšlí. Ve škole jsem milovala hodiny českého jazyka, z nich především ty, v kterých se psaly slohové práce.

Tak moc, že jsem si vypracovala vždy všechna témata, kterých bylo třeba i pět. Tak mě to bavilo. Zatímco ostatní mí spolužáci skřípali zuby, já ve dnech, kdy se slohovky psaly, přemlouvala mámu, aby mě pustila do školy i třeba s horečkou. Asi to není normální, ale drželo mě to i na střední škole, kdy jsem už své prvotiny začala posílat i do novin. Vycházel tehdy takový útlý časopis, Zápisník se to jmenovalo. Tam jsem objevila rubriku Soudy bez talárů. Do ní mohli čtenáři na dané téma přispívat krátkými příspěvky. Pro mě byl tehdy hlavní motivací honorář. Nebyl velký, ale na studentku, která si zatím nevydělávala, to byl poklad.

Vždy mi můj příspěvek vyšel. Byla jsem hrdá, když mi tehdy paní listonoška donesla oněch pár drobných mincí s ústřižkem poukázky, na které bylo dole napsáno „honorář“. To ještě poštovní doručovatelky roznášely peníze osobně. Když pak mé spolužačky odhalily mé příspěvky v časopise a nahlas je četly učitelce v tzv. třídnické hodině, utekla jsem ze třídy. Tak moc jsem se styděla. Mé písmenkování bylo ale výzvou pro mé spolužačky, i pro učitelku. V jedné hodině zadala třídě téma ze Zápisníku a osobně jeho vypracování zaslala do redakce časopisu. Nevím, čím to bylo, ale tenkrát otiskli jen ten můj. Holky, v naší třídě jsme měli jen dva kluky, na mě byly naštvané a já na konci roku dostala k vysvědčení i pochvalu třídního učitele „za vzornou reprezentaci školy v médiích“.

S jídlem roste chuť, a tak jsem pokračovala v psaní i v jiných časopisech. Tenkrát to nebylo tak jednoduché, jako dnes. Titulů bylo málo a jejich obsah tvořili především samotní redaktoři. Vzpomínám si, že mi vyšel článek ještě např. v Signálu. To už četli i sousedé.

Dnes píši občas příběhy do různých ženských časopisů. A o čem píšu? O tom, po čem je poptávka. Jsou to především veselé i smutné příběhy o vztazích ze života mého i mých blízkých, a pak také veselé příběhy z běžného života. Nemůžu si pomoct, ale moje „mozkovna“ si nechce moc dopřávat odpočinek. A tak se v minulosti stávalo, že jsem v noci spala s tužkou a bločkem pod polštářem, abych si mohla zaznamenat okamžitý nápad. To už dnes nedělám. Nosím ale v hlavě dost příběhů, na které jsem ještě nenašla čas, abych je zhmotnila. A tak občas přemýšlím, zda jsem je již napsala, nebo je jen nosím v hlavě. Ale nestěžuji si, alespoň si trénuji mozek.

Konečně se ale dostávám k tomu, proč píši hlavně pro Chytrou ženu. Když jsem objevila kouzlo psaní na internetové portály, mé působení se rozšířilo. Někde nabízeli finanční odměnu, jinde bodové ohodnocení, které lze později směnit za hmotné ceny. Jako například Chytrá žena. Já to ale nedělám pro ty body. Vím jistě, že bych sem psala i bez těch bodů. Tím ale nechci dát adminkám podnět, aby body za články zrušily. Přiznávám, že dárek z Chytré ženy mě vždy potěší. Dělám to ale hlavně kvůli komentářům pod mými články, a také kvůli občasným soukromým zprávám, které jako reakci na článek dostanu. Je to víc, než peníze. V poslední době hledá spousta portálů redaktory. Váhala jsem. Když jsem si ale přečetla, že články nesmí být zveřejněny na jiném portálu, a uvědomila jsem si, že bych už nemohla poslat příběh na Chytrou ženu, zatím jsem žádný článek takto neposlala. Nejde to. Posílám jen tam, kde duplicita nevadí. Proto snad mi občas někdo napíše, že článek již četl.

Snad se na mě nebudou Chytré ženy, které mi psaly, zlobit, když zveřejním pár informací, které mě vedou k psaní sem, na tento „růžový portál“. Jedna z vás mi párkrát napsala: „Hned, když si přečtu první větu, vím, kdo je autorem.“ No, řekněte, není to poklona, která musí potěšit každého autora? A je toho mnohem, mnohem víc, co mě dostalo. Dovolím si citovat pár z vás, kterým chci tímto moc poděkovat:

    
    
„Všechny tvé články jsou pěkné
Nádherně napsaný příběh!!!!!
Nádherný.“
    
    
„Příběh psaný srdcem... Psal to člověk, který UMÍ psát, má cit, dokáže se vyjadřovat.“

„To jsem si početla, moc hezky napsané, úplně jsem přestala vnímat okolí, jak jsem se do toho zabrala, souhlas s ostatními.“

„... tak jsem se začetla do pěkného příběhu, že jsem spálila oběd. Velmi poutavé, poučné a zároveň běhá mráz po zádech.“

„Krásný příběh a poučný. Na konci jsem si oddychla, že to tak dobře dopadlo. Celou dobu jsem měla pocit, že to celé skončí špatně. Takže mě to dobře naladilo na celý dnešní den! Píšeš opravdu moc hezky! “

„Nádherný, dojemný příběh! Četla jsem jedním dechem až do konce a potěšil mě ten šťastný konec.  Krásné!“

„Klobouk dolů. Musela jsem zadržet slzy, aby si doma o mně nemysleli, že jsem cvok. Nádherný a dojemný příběh!!! “

„Holka moje, kam ty na to chodíš? Jeden článek pěknější než druhý. Ve všech je cit a něha!“

„Tvé články mě vždy dostanou, paráda. Díky za ně!“

A dovolím si také zkopírovat část nádherné zprávy, kterou jsem dostala. Promiň, autorko:

„Nevím sice, co děláš, ale jestli neučíš na fakultě žurnalistiky, tak je to věčná škoda. Ale bohužel asi ne, protože to by redaktoři nemohli mít tu "úroveň", jakou mají. Píšeš velmi poutavě a kultivovaně; podle počtu ohlasů je jasné, že dokážeš čtenáře zaujmout, oslovit, přitáhnout k tématu. Neuvažovalas o knížce povídek ze skutečného života, v nichž by se čtenářky "našly", protože jsou to v mnohém jejich příběhy? Žádné fantasmagorie, kterých je dneska všude plno, ale právě přesně takovéhle osudy, jaké popisuješ. Já bych si takovou knížku určitě koupila a vracela se k ní. A i když z mladického optimismu už mě vývoj událostí vyléčil, přesto v koutku duše doufám, že snad přijde čas, který Ti nadělí i veselejší náměty. Zaujmout čtenáře a ještě ho rozesmát - co by si spisovatel mohl přát víc?“

…K tomu už není co dodat. Snad jen to, že vydat knížku, nebo jen knížečku povídek je můj tajný sen. Jen nemám zatím ty správné kontakty, sponzory ani finance. Přiznám se, že i já jsem častokrát musela zadržovat slzy, když jsem četla ta krásná slova pod mým písmenkováním. A když mi nedávno vyčítal známý, že jsem závislá na internetu a pořád sedím u Vašich růžových stránek, dala jsem mu pár těchto komentářů přečíst. Chvilku seděl, četl, mrkal, a pak řekl: „No jo, ty tu musíš sedět! Ty jim to nemůžeš udělat, abys přestala psát!“

A proto, když mi jinde napíší, že nezveřejní můj příběh, který bych vložila jinam, rozhodnu se pro Vás. Přestože jako máma, která je se synem sama, peníze potřebuji, ta slova jsou nad všechny honoráře…

A JÁ, HOLKY, DĚKUJI ZASE VÁM! Vlastně i kluci, protože i muži už mé články hodnotili.

     S pozdravem