Psí výslužka

Při svých procházkách s Benem, mým čtyřnohým parťákem, jsem potkala za těch dvanáct let, co žije, už hodně majitelů psů. Mnozí z nich se se mnou podělili o své životní příběhy a stali se víc, než jen náhodnými spoluobčany. Před několika lety jsem potkala starší paní s křížencem. Kříženec měl už také leccos za sebou. Byl to starší pejsek a paní ho měla z útulku.

Odložili ho v něm původní majitelé, kteří se k Azorovi nechovali vůbec pěkně. Pejsek měl tehdy na sobě známky týrání a trpěl epilepsií. Byl takřka neumístitelný, protože to byl už v době, kdy si ho paní brala, starší pes, navíc výdaje za léky na epilepsii případné zájemce vždy odradily. Paní si ho přesto vzala, nebo možná právě proto.

„Zůstal by v útulku, a měl by zlý život. Když už měl zlý začátek, chci, aby zbytek života měl krásný,“ říkala ta paní často. Pejska si vzala právě proto, že byl starší. Doufala, že starý pes ji nepřežije a nebude později opět opuštěný. Ta paní měla, jak mi později prozradila, už osmdesát pět let. Byla ale na svůj věk čiperná a pejska zvládala.

Zvykla jsem si potkávat starou paní s Azorem a byla jsem vždy ráda, když jsme si popovídaly. Bylo znát, že se Azor má u paní dobře.

Pak jsem nějakou dobu paní neviděla. Až nedávno. Šla právě z obchodu, o čemž svědčila nákupní taška, z které vykukovala vánočka. Obvyklou cestičkou kráčela k domu, ve kterém bydlí.

„Dobrý den, kde máte Azora?“ zeptala jsem se a doufala, že odněkud pejsek přiběhne a bude se vítat s mým Benem. Nestalo se tak. Pejsek zemřel.

„Jeho srdíčko nezvládlo ta horka, co nyní jsou,“ řekla paní a po tváři jí stékaly slzy. Přestože to byl už zhruba měsíc, co se musela s pejskem rozloučit, stále na něj nemohla zapomenout. A já se jí ani nedivila. Pes je člen rodiny.

„A já tam mám ještě nějaké pamlsky po Azorkovi. Nechtěla byste je pro Bena?“ zeptala se paní.

A tak Ben zdědil psí dobroty po Azorovi, svém kamarádovi.

„Škoda, že jsem už tak stará. Vzala bych si ještě pejska, ale ten by mě asi přežil. To bych mu nemohla udělat,“ uvažovala stará paní.

Také jsem uvažovala, že kdyby si vzala třeba starého psa z útulku na dožití, mohla by pejskovi zpříjemnit podzim života a on by jí také přinesl pocit štěstí. Navzájem by si tak pomohli. Nahlas jsem ale nic neříkala. Poděkovala jsem za dobroty pro Bena a slíbila si, že až půjdu kolem bydliště staré paní, musím jí přinést alespoň čokoládu. Popřála jsem paní hodně zdraví a rozloučila se s ní.

Stále jsem myslela na paní i na jejího Azora. A víc a víc jsem si uvědomovala, jak si přeji, aby můj Ben žil ještě hodně, hodně a hodně dlouho. Už je mu také dvanáct let.

Uběhlo pár dní a já stále ještě nebyla u staré paní s čokoládou. Ani jsem nevěděla, jestli paní čokoládu jí, jestli ji vůbec smí, ale přejít pozornost jen poděkováním jsem nechtěla. Ten den večer jsem procházela internet a na sociální síti, kde jsem také členem skupiny pejskařů v našem městě, mě zaujala výzva. Hledal se majitel pro opuštěného psa. Byl to maličký kříženec s ustrašeným kukučem. Na stránkách bylo uvedeno, že pejskovi je už jedenáct let. Bývalí majitelé ho nechali v domě, kde žili, mnoho týdnů samotného, a nebýt péče hodných sousedů, asi by tam zemřel. Lidé z okolí ale pejskovi nosili vodu a jídlo a později na něj upozornili ochránce zvířat. A tak se pejsek dostal do útulku, kde je mu smutno, a jako starý pes si neumí na prostředí zvyknout.

„Potřebuje citlivý přístup, nejlépe starých lidí, protože je velmi bojácný. Není vhodný k dětem,“ stálo mimo jiné v příspěvku. Ihned mě napadla stará paní. Byla jsem si jistá, že by se pejska ujala. Ovšem pokud bych jí šla o článku říct, možná by se k návštěvě útulku ona sama neodhodlala. Navíc cesta do útulku, který je mimo město, by pro ni byla namáhavá. A tak jsem se do útulku po předchozím telefonátu vydala hned následující den já sama. Myslela jsem, že bude problém přebrat pejska pro někoho jiného. Když jsem ale v kanceláři pověděla o Azorovi, vzpomněli si na starou paní.

„On zemřel až teď?“ divili se.

„Ano, asi před měsícem.“

„Dávali jsme mu asi dva roky života. A je to už mnohem déle, co si ho paní odvedla. Je vidět, že se o pejska velmi dobře starala,“ usmála se paní za stolem. Z útulku jsem se vracela už s Barykem. Tak se totiž onen ustrašený pejsek jmenoval.

Místo čokolády jsem staré paní odvedla Baryka. Její oči se zalily slzami. Tentokrát to nebyly slzy smutku, ale dojetí. Baryk u paní zůstal. K paní jsem podnikla ještě jednu návštěvu, a to s balíčkem psích dobrot. Musela jsem jí oplatit, že pamlsky po Azorovi darovala mému Benovi. A tak jsme tentokrát my s Benem donesli nadílku Barykovi.

Ode dne, co jsem paní pejska darovala, ji opět potkávám, jak cupitá s pejskem po svém boku. A z malého ustrašeného pejska se pomalu stal veselý a šťastný pes. Ben má nového kamaráda a já doufám, že stará paní i pejsek budou ještě hodně dlouho živi a zdrávi.