Radovánky na sněhu

Bylo jim 12 let. Těsně před Vánoci sněžilo hodně a ony se těšily, až budou moct bobovat. Kamila, Veronika a Katka... Tři nerozlučné kamarádky. Lidé by řekli, že to jsou trojčata, kdyby nebyla každá jiná. Kamila byla bruneta, postavy tak akorát, milující modrou barvu. Vždy nosila alespoň jeden doplněk modré. Krásné rovné vlasy se jí dotýkaly ramen. Vždy řádné upravená. Veronika byla silnější postavy, blond vlasy a modré oči. Na vše měla vždy odpověď a byla takový kápo v jejich partě.

A Katka byla hnědovláska, trochu silnější. Ta vždy vymyslela nějakou dobrodružnou výpravu a nikdy se s ní holky nenudily. Když se někdo z nich pohádal, tak Katka byla ta, co je vždy dala dohromady.

Všechny 3 bydlely ve stejném paneláku, jen každá v jiném patře. Katka s Kamilou bydlely vedle sebe. Když něco potřebovaly, zabouchaly si na topení a domluvily se oknem. Kamila zabušila na topení a čekala u okna, až Katka vyleze. Ta, ještě rozcuchaná a celá zmuchlaná, vykoukla z okna. "No co se děje, že tak bušíš?" Kamila si prohlídla rozcuchanou Katku a odpověděla: "No co je, co je? Co by bylo? Je sníh, jdem bobovat! "  Katka se umyla, učesala, oblékla a vyšly ven. Ještě zazvonily na Verču, ta byla už nastartovaná a šly všechny směrem k místnímu kopci, kterému se říkalo Šlejberk. "Holky, a to se budem všichni vejít na jedny boby?" Zeptala se Verča. "No jasně, že jo, ty snad pochybuješ?" odpověděla Katka.

Před Šlejberkem se všechny zastavily a podívaly se vzhůru. Už tam bylo dost dětí a všechny bobovaly, nebo sáňkovaly. Některé si stavěly sněhuláka. Holky šly tam, odkud všichni sjížděli dolů. Jen Katka pořád chtěla jít výš. "Co blázníš, Káťo? Nás chceš zabít, ne?" Řekla Verča. "Ne, ne, Veru, nezabijem se, budu sedět vepředu," odpověděla Katka. "Nooo, holky, já Vám nevím, je to vejška,  nehledě na ty stromy, do kterých bychom mohly naletět a to nemluvím o tom potoku, do kterého můžem žuchnout," řekla skepticky Kamila. Nakonec šly až na vrchol kopce. Když došly nahoru, tak se Katka podívala opatrně dolů a řekla: "Noo, holky, je to trochu vejška, to jo..., ale přece když už jsme se sem dodrápaly, tak to nějak sjedem, ne?"

Co jim zbývalo? Nasedly na boby. Katka dopředu, Verča za ní a Kamila je roztlačila a za jízdy naskočila. "Pozoooor, jedeeeeem," řvaly jedna přes druhou. "Holky, zatáčka, nahněte se doleva!" Dala povel Katka. Holky se poslušně  naklonily doleva. Super zatáčka překonaná. "Teď strom na levoboku, rychle doprava." Děvčata se zase naklonila na druhou stranu. Boby nabraly rychlost a přes ten sníh se nedalo ani skoro vidět. "Holky, jak se vyhnem  potoku, když je hned pod kopcem!!?" Zeptala se na poslední chvíli Veronika. Katka zařvala: "DO PRAVAAAA!"

Boby letěly vzduchem asi 2 metry. Holky letěly hned za nimi vzduchem pěkně za sebou. Nezbývalo jim nic jiného, než nasměrovat cestu na pole, které bylo po pravé straně od kopce. Dopad byl hodně tvrdý. Nejhůř na tom byla Katka, která ležela vespod. Holky byly naskládaný hned na ní. Přes svůj smích neslyšely, jak  se Katka snaží nadechnout. Všimly si, že bouchá rukou o zem, tak rychle vstaly a  Katka  si sedla a hluboce se  nadechla. "No, holky, nezvopáknem to??? Vyrazila jsem si málem dech." 

Všechny se začaly smát. Vtom rána, když se otočily, viděly dalšího kaskadéra, který to napálil přímo do potoka. Celý  promočený utíkal rychle domů. Byl to Kamily bratr. Holky se tomu zasmály a byly rády, že dopadly, tak jak dopadly. Ale ten den měly bobování plné zuby a raději si postavily toho sněhuláka.