Řetězec zla

Vdala jsem se a svému manželovi porodila dceru. Martinka byla krásné zdravé miminko a naše manželství mohlo být stejně krásné, nebýt manželova vřelého vztahu k alkoholu.

Díky tomuto vztahu jsem ale brzy pocítila, jak může být muž zlý. Prvních pět let jsem prožila v manželství s alkoholikem, který neměl pro ránu daleko. Čím víc pil, tím víc mě mlátil a já měla co dělat, abych před jeho běsněním uchránila alespoň naše dítě.

Vždy, když mě mlátil, pustil nahlas rádio nebo kazeťák, aby se údery, nárazy a další přidružené zvuky skryly v uměle vytvořeném randálu. V práci mě brzy považovali za strašné nemehlo. Byla jsem co chvíli samá modřina a svalovala to na vrub vlastní nešikovnosti. Když už se zdálo i mému okolí divné, že upadnu všude, jen ne před zraky svého okolí, přiznala jsem manželovo týrání. Bylo divné, že jsem se za něj styděla já, ale můj muž ne.

„Živím tě, tak buď zticha!“ Zvláštní, že manžel ztratil práci do dvou měsíců od nástupu do zaměstnání a od té chvíle jen nasával, zatímco já se starala o dítě a jediná v domácnosti chodila do práce.

Po těžkých pěti letech jsem konečně našla odvahu rozvést se.

Zůstala jsem s dcerou sama a nemínila to měnit. Až když Martina chodila do třetí třídy základní školy, seznámila jsem se s dalším mužem. Tolik jsem si přála fungující vztah, ale po roce jsem zjistila, že můj nový přítel je tak trochu ženatý a jen mi to zapomněl říct.

„Ty jseš prostě moc hodná, to je celé,“ řekla mi jednou kamarádka.

„Mám snad být jako oni?“ Tím „oni“ jsem myslela muže jako celek. Ano, když jsem měla přítele, chtěla jsem k němu být hodná, mít ho ráda, sdílet s ním dobré i zlé. Tak se to nějak říká, ne?

Do svých čtyřiceti let jsem poznala ještě tři muže. Měla jsem je více či méně ráda, nikdy jsem se od nich ale nesetkala se vstřícným a láskyplným jednáním. Asi jsem právě tou ženou, která přitahuje životní ztroskotance, vyžírky a agresivní jedince…

A tak jsem zůstala bydlet sama. Má dcera dospěla, vystudovala a odešla za prací do jiného města. Jako náplast na bolavou duši mi tehdy koupila psa, pudlíka, kterého jsem pojmenovala Bony. Jen pro něj jsem spěchala denně z práce, a jen on mi dělal společnost.

Až ve svých tři a čtyřiceti letech jsem náhodou při chatování s přáteli na internetu zabrousila také na diskuzi o Vánocích. Blížily se tehdy tyto pro úplnou rodinu šťastné, pro jednotlivě žijící více smutné svátky. S uživatelem Vladimírem jsem měla kupodivu hodně stejné názory.

A tak jsme si začali psát. Když jsem zjistila, že je o osm let starší než já, a hlavně bydlí nedaleko našeho města, přešli jsme také ke korespondenci přes e-maily a posléze už bylo blízko k telefonátům.

Vladimír se brzy nabídl, že za mnou přijede. A přijel. Byl neobyčejně hodný a galantní. Pozval mě na oběd, koupil mi kytku a vůbec se mi necpal domů. Byla venku ale taková zima, že jsem ho stejně nakonec pozvala na kávu. Nevyužil situace k tomu, aby mě osahával a zkoušel překročit hranice, které se na první schůzku nehodí.  Byl slušný, milý, inteligentní. Jen mi řekl, že má dost vážnou vadu očí a není vyloučeno, že časem o zrak přijde. Toho jsem se trochu zalekla. Ale jinak byl Vladimír jiný než muži, které jsem ve svém životě poznávala. Jemný, upovídaný, a galantní, nic nenapovídalo tomu, že by mohl být k ženě zlý.

Po dvou schůzkách, kdy jsem se cítila jako žena, obletovaná a milovaná, jsem náhle přišla o práci. Jen pár dní před Štědrým dnem. Firma, ve které jsem pracovala, propouštěla ve velkém. Byla jsem mezi šedesáti procenty zaměstnanců, které to postihlo. Všem, kteří měli pracovní smlouvu jen do konce roku, nebyla prodloužena. Já byla mezi nimi. Po roce práce v této firmě mě čekal nemilý vánoční dárek. Ihned jsem se svěřila Vladimírovi.

„Neboj, máš mě, já se o tebe postarám. Zrovna jsem ti chtěl volat a pozvat tě na Vánoce k sobě. Souhlasíš?“ Zareagoval přímo skvěle a já byla ráda, že ho mám. Přestože jsme se propracovali zatím jen k nesmělým polibkům, tušila jsem, že tento vztah bude mít budoucnost.

„A nemusíš nic vozit. Nakoupím jídlo, pití. Co vlastně ráda piješ? Pomůžu ti finančně, jestli nebudeš vycházet.“ Chrlil ze sebe nové a nové nabídky.

„Zadrž! Já vždy pracovala. Můžu si dovolit chvilku žít z podpory, a jistě si něco najdu.“ Ano, se svou vysokou se snad neztratím. Vladimír mi ale nabídl nezištnou pomoc, aniž by mě pořádně znal. Byl slušný a nehledal ženu jen do postele. Za to jsem si ho nesmírně vážila.

Ještě před Štědrým dnem měl volný víkend. Byl po čtyřech dvanáctihodinových směnách, a přesto nechtěl být sám. Nestál o odpočinek doma, a přijel za mnou. Měl to být po dlouhé době příjemný víkend.

Ještě v pátek jsem se moc těšila. Nakoupila jsem o něco víc pečiva a upekla štrúdl. To abych nemusela od jeho příjezdu poletovat v kuchyni. A pak jsem se už jen těšila na Vladimíra.

Přijel o hodinu dřív, než měl. Stihl autobus hned po práci, a tak mi volal. Místo, abych na sebe oblékla slušivý svetr a padnoucí rifle, které jsem měla nachystány, šla jsem pro něj na zastávku jen v teplácích na doma, aby dlouho nečekal. Bony mi dělal doprovod. Toho měl od začátku Vladimír moc rád.

Vladimír mi dovezl drahou bonboniéru, přivezl maso na řízky, kytičku a nějaké ovoce. A pak už povídal a povídal. Já, podrážděná ztrátou práce, vždyť do konce roku zbývalo už jen pár dní, zapomněla poslouchat. Prostě jsme seděli naproti sobě, Vladimír povídal o tom, jak se mu stýskalo, a já myslela jen na to, co bude dál.

„Cos říkal?“ zeptala jsem se náhle.

Byl nejspíš zklamaný. Pak mi podal cédéčko, abych ho pustila. „Víš, já ti namixoval pár písniček. Myslím, že se ti budou líbit.“ Tehdy jsem zareagovala tak, jak by nikdo nečekal.

„Nechci nic pouštět, chci ticho!“ Zvýšila jsem hlas na člověka, který byl na mě hodný. Vzpomněla jsem si náhle na svého bývalého manžela. Na to, jak pouštěl hudbu, aby nebylo slyšet, jak mě mlátí. Jako bych se najednou začala bát nového vztahu. Vladimír mi nikdy neublížil, snažil se změnit téma, nějak mě potěšit. Ale já byla celý víkend k němu krutá. Nic mi nebylo po chuti. Vyčítala jsem si, že jsem ho vzala tak brzy k sobě domů na celý víkend, a tak jsem mu vyhranila dceřin pokoj. Po pár slovech večer před spaním, kdy chtěl být ke mně něžný a příjemný, odešel do pokoje a jen mi popřál dobré spaní.

Nevyspala jsem se ze své nálady. Ráno jsem byla stejně jedovatá. Já, která vždy trpěla hrubostí muže, byla náhle stejná. Chtěla jsem být sama se sebou, nešťastná s tím, že jsem přišla o práci, jako by toto postihlo jen mě jedinou.

Na oběd už nezůstal. Měl jet až večer, ale decentně se rozloučil před polednem.

„Já už radši pojedu. Přeji ti, aby sis našla novou práci, s kterou budeš spokojená. Doprovázet mě nemusíš.“ Mluvil to tiše. Řekla jsem „ahoj“ a zavřela za ním dveře. Až k večeru jsem si začala vyčítat své chování. To mě už měl zablokovanou ve svém telefonu.

„Co jsem to udělala? Proč jsem byla zlá?“ Nyní jsem byla konečně sama. Sama se svým černým svědomím. Vladimír, hodný, chápavý a slušný chlap, odjel. Neměl už o mě zájem. Zůstala mi po něm bonboniéra, maso, slané oříšky a jeho kosmetika, kterou mi v bytě zapomněl. A přišlo mi to líto. Proč jsem tak vybouchla? Tolikrát jsem se chovala k muži pěkně, a on mi ublížil. A nyní normální, pěkný, chytrý chlap, který měl o mě zájem, to schytal za všechny ty lumpy, kteří mi za celý život zkřížili cestu. Bylo mi ze mě zle. Jako bych pokračovala v řetězci zla, který mě celý život provázel.

Vladimír mi neodpustil. Neozval se na mé e-maily, ani nemohl. Nechal mě zablokovat. A stále mi doma stál na poličce v koupelně drahý parfém. Nakonec jsem to nevydržela a rozhodla se vše Vladimírovi vrátit. Měla jsem jeho adresu a do města za ním to bylo slabých dvacet kilometrů. Jenže nápad okamžitě mu vše vrátit mě popadl až večer, když už bych asi nestihla autobus na cestu tam a zpět. A tak mě napadl šílený nápad. Sbalila jsem všechny Vladimírovy věci do batohu a rozjela jsem se za ním na kole. Ač nemrzlo, zimní projížďka byla nepříjemná. Tváře zkropené slzami mě brzy pálily, neviděla jsem na cestu, ale už jsem se blížila k cíli, když mi náhle kolo podjelo na námraze, která se přesto ve večerních hodinách vytvořila na vozovce, a já přeletěla řídítka svého kola.

Pomohla mi až mladá žena, která jediná zastavila u krajnice. Ostatní řidiči jeli nerušeně dál. Tříštivá zlomenina, kterou jsem si na sklonku toho roku vysloužila, si vyžádala hospitalizaci v nemocnici. A tak jsem strávila nejen Štědrý den, ale také příchod nového roku na nemocničním lůžku.

Byla to daň za to, že jsem někomu ublížila. Tak jsem to alespoň chápala.

Od této chvíle jsem zůstala sama, a je to už řada let. Uvědomila jsem si, že zlo, kterým mě nakazili mí bývalí partneři, by mohlo kdykoli opět někomu ublížit. Možná jsem už poučená a vážila bych si hodného muže, ale Vladimír by mi už nikdy neodpustil a vydat se na nejistý led a zkoušet to s jiným mám strach. A hlavně, už na sebe nejsem hrdá! A od tohoto roku nenávidím Vánoce.