Jak se dá žít bez práce?

Jedním z hlavních problémů v období nezaměstnanosti je udržení potřebné úrovně tělesné a duševní kondice a pokud možno jasné a příznivé časové a obsahové struktury dne. Následující ukázky denního režimu dvou dlouhodobě nezaměstnaných mladých mužů představují krajní protipóly. Údaje pocházejí z rozhovorů v rámci motivačních kurzů.

Roman, 23 let, odešel ze SOU po 3 měsících, doposud (t. j. 8 let) bez práce:
10–11 hod: budíček a “rozkoukávání“
11–12 hod: sledování TV a čtení novin, snídaně (příprava matkou včetně donášky tisku)
12–15 hod: pobyt venku (s hlavním cílem něco ukrást)
15–17 hod: pobyt venku (udat ukradené věci a získat peníze na další část dne)
17–24 hod: pobyt v restauraci, popíjení a doprodej ukradených věcí
24–3 hod: sledování TV a DVD.

Martin, 28 let, ukončené SOU, bez práce přibližně 5 let:
6.00 hod: budíček, ranní úkony, snídaně (vlastní příprava)
7–10 hod: práce v domě
10–12 hod: nákupy pro rodinu, jednání na úřadech, případně pohovor s cílem získat práci
13–16 hod: práce kolem domu a na zahradě (rytí, hrabání listí, sekání a řezání dřeva apod.)
16–18 hod: dle situace pobyt v restauraci, venčení psa
19–22 hod: dle situace pobyt v restauraci, sledování TV, hovor s rodiči, upřesnění práce na další den


Nemít v rané dospělosti dlouhodobě práci představuje poměrně rizikový osobnostní faktor – zdánlivé pohodlí nezaměstnanosti může vést až ke ztrátě pracovních návyků, schopnosti strukturovat svůj čas a vytvářet si určitý denní režim.

Přestože v souvislosti s problematikou mladých lidí bez práce jsou mezi starší generací obecně zažité názorové stereotypy, že mladým se pracovat nechce, že je zajímají jen moderní komunikační technologie, revolta vůči rodičům a dalším dospělým, poflakování se a v nejlepším případě cestování, se zdaleka nezakládá na pravdě. Rozhodně bych doporučil opatrnější a diferencovaný přístup. Ostatně, mladá generace nevyrůstá z vakua, ale v prostředí, které vytváříme my, starší.

Přístup mladých nezaměstnaných k práci se individuálně v mnohém liší a zároveň velmi podstatně odráží jejich dosavadní rodinné zázemí. Pokusíme-li se o částečné zobecnění, můžeme vytipovat následující kategorie postojů:

Převážně pozitivní přístup ke studiu, k životu i k práci se u mladých lidí výrazně pojí se zájmem o brigádnickou činnost a o průběžné získávání vědomostí, dovedností, schopností a zkušeností. Představitelé této skupiny přistupují vcelku odpovědně k přípravě na vstup do světa práce a charakteristický je příznivý vliv osobního příkladu rodičů, starších sourozenců a kamarádů, kteří vysílají signál „jde to“.

Pravdou zároveň je, že někteří mladí jsou k uvedenému algoritmu více méně donuceni postoji svých rodičů a uplatněním politiky tvrdé ruky. Zároveň je mezi těmito mladými lidmi značný zájem o další studium v zahraničí, případně je doplňují nekvalifikovanou prací anebo několik měsíců pouze pracují, aby získali dostatek finančních prostředků pro následné studium, které zvyšuje předpoklad jejich pozdější osobní a profesionální seberealizace. Ocitnou-li se bez práce, zpravidla se jedná jen o přechodnou, krátkodobou nezaměstnanost.

Průměrný přístup ke studiu je často spojen s pozitivním zaměřením na práci. Cílem této skupiny mladých lidí je najít své místo ve světě práce a dospělých, vydělat peníze a posílit nebo zcela vybudovat finanční nezávislost na rodičích. Nezřídka studují, co jim rodiče vybrali, ale přes občasné potíže se zpravidla na pracovním trhu uplatní. Část mladých lidí, zejména z vesnického prostředí, je vystavena tlaku rodičů, kteří prosazují takzvané nestudijní algoritmy, jejichž podstatou je, aby pobyt ratolesti ve školních lavicích byl co nejkratší. Hlavní přínos potomka vidí v jeho brzkém zapojení se do pracovního procesu.

Nepracovní přístup vytváří špatné předpoklady pro brzké zaměstnání. Rodiče těchto mladých lidí, kteří sice práci mají, k ní své ratolesti nevedou, nevytvářejí dostatečný tlak, někdy dokonce mají obavy stanovit hranice. Práce pak pro mladé nemá dostatečnou váhu, není přitažlivá, je naopak terčem kritiky či zdrojem utrpení. Rodiče živitelé se občas zmohou na konstatování „měl by sis už konečně něco najít“, případně povzdech „jak dlouho se tu chceš ještě povalovat?“ Situaci nedokážou správně pojmenovat, natož po řadě měsíců a let změnit svůj postoj. Mnohé ani nenapadne hledat pomoc. Stydí se, nechtějí přiznat své rodičovské selhání, a tak raději nic neřeší (o čem se nemluví, neexistuje).

V mnoha případech jsou rodiče sami také nezaměstnaní a činnost, přesněji nečinnost, probíhá v duchu hesla „pracovat není třeba, stát se postará“ a “ještě nikoho nenechali umřít“, které je buď vysloveno, nebo působí jako nepsaný zákon a psychologická smlouva.

Mezi typické proklamace takových lidí patří „pracovat chci, ale nic se mi nedaří sehnat“, „zkusil bych to, ale nikde mě nechtějí“, „všude na mně něco vidí“. V pozadí se ukazuje neochota a leckdy neschopnost udělat pro získání práce potřebné kroky. Setkal jsem se s mladými osobami, u nichž úplně chybělo povědomí, že je správné a potřebné být zaměstnán a vydělávat si. Bylo pro ně překvapením, že práci je možné a správné hledat každý den, jinak nelze hovořit o efektivnosti. Obvykle jim její shánění zabralo 1–3 hodiny dva až třikrát do měsíce. Při pouhém sečtení jsou pak udiveni, že shánění zaměstnání věnují pouhý jeden pracovní den. Takto odvedená „práce“ je ovšem přidělenou podporou a dávkami velmi dobře honorována.

V otevřeném individuálním pohovoru většina oslovených přiznala, že kdyby byli zvenku (státem či rodiči) přinuceni, s vysokou pravděpodobností by museli změnit svůj dosavadní styl života. S ohledem na postoje rodičů nejsou nuceni si práci sehnat, převážně od nich nikdo nepožaduje ani podíl na vedení a zajištění domácnosti. Mnozí nikdy nepoložili svým rodičům dotaz, kde berou peníze, ani se neptali, z čeho stát financuje jejich život a podporu a zda je jejich přístup morálně a psychologicky v pořádku. U části z nich po laxním absolvování základní školy a po neúspěšném pobytu na středním odborném učilišti poklesly schopnosti a pracovní návyky natolik, že jsou v podstatě nezaměstnatelní. Ještě smutnější je, že nepociťují nudu, pokles smyslu života, frustraci z neschopnosti sehnat práci a podobné pocity, které se obvykle ve zkoumaných vzorcích osob bez práce objevují.

Ukázka z článku Otakara Patočky: Mladí bez práce (časopis Psychologie dnes 9/2007).

Zdroj: www.portal.cz

ZUZI
Chytrá Žena.cz