A co když jsou na vás dva aneb můj život s dvojčaty

Už jsem byla hrdou maminkou čtyřleté princezny, když jsme po rodičovské radě a několika - měsíčním příjemném úsilí s mým mužem na těhotenském testu objevili dvě kýžené modré čárky. Coby matka-profesionálka jsem se v duchu připravovala na všechny slasti a strasti nadcházejících měsíců, kdy bude moje tělo dočasným inkubátorem nového člena rodiny a kontrolovala stav kojenecké garderoby a kočárku. První kontrola u mého gynekologa proběhla úspěšně a já si plna radosti odnášela potvrzení o raném těhotenství.

Ale při druhém ultrazvuku mi lékař sdělil sladké tajemství, že na cestě není jeden dáreček, ale rovnou dva. Neležet přitom na lehátku, s největší pravděpodobností sebou seknu, takhle mi spadla jenom čelist. Sledovala jsem na monitoru, jak si v mém břiše hopsají dva pokračovatelé mého rodu, prozatím nejvíc podobní pingpongovým míčkům a vytryskly mi slzy. Lékař a přihlížející sestřička je připisovali dojetí, tak jsem je při tom nechala. Ale v hlavě mi tepala otázka, jak tohle zvládnu.

Dvojčata V průběhu těhotenství jsem zjistila, že největším problémem bude prostor. Odhodlaná dopřát svým nenarozeným drobečkům všechny potravní slasti jsem si vydatně dopřávala, takže zatímco před prvním porodem jsem se rozměrově podobala šmrncovní hrošici, teď jsem připomínala parní válec. Při výběru kočárku šla stranou barva a tvar koleček, ale řešila jsem, abych se s ním vešla do dveří. Ostatně stejný problém jsem postupem času měla i se svým objemným břichem. Kupovala se ještě jedna dětská postýlka a řešilo se, jak a kam obě dát. Nepořizovala jsem si výbavičku, ale výbavu, za jejíž množství by se nemusela stydět středně bohatá nevěsta. Jak tohle zvládnu byla otázka čím dál tím palčivější, i když na zvládání samotné jsem se strašně těšila.

A potom přišel samotný den D a já mohla konečně, i když přes hustou clonu doznívající narkózy po císařském řezu, na ty své poklady pohlédnout. Moje dcera a syn. Nějak mi je zapomněli v první chvíli představit a byli v unisexových dupačkách, ale oba byli krásní a hlavně zdraví, tak jsem spokojeně upadla zpátky do tranzu.

První týdny se mi slévají tak, že jsem schopná si vybavit jen haldy plenek a hodiny kojení. Oba měli od začátku takový apetit, že jsem nebyla schopná si nejen v noci uvědomit, kdo je na řadě s dalším nášupem. Bolavá bříška, pravidelný hlad... Občas určitě oba spali, ale přísahat bych na to nemohla. Pokud taková situace nastala, nejspíš jsem sebou aspoň na chvíli plácla vedle nich.

Postupem času přišlo období známé jako lezecké. Dvě zvídavé pusinky a čtvero překvapivě obratných ruček po celém bytě. Potencionální nebezpečí v podobě bytového zařízení putovalo postupně do nejvyšších polic. Než jsem vyprostila jednoho andílka zpod gauče, druhý se zavřel do skříně. Z pusinek jsem vytahovala tu hřeben, jindy pastelku, jednou dokonce stokorunu.

Když se začaly drát zoubky, nestačila jsem se divit, kolik slin jsou schopní vyprodukovat jako tým a kde všude je umístit. Slogan „Domácnost v jednom lesku“ dostal zcela nový význam. V té době se cucalo všechno, od podlahových krytin přes nohy stolu až po dvířka kuchyňských skříněk. I po krátkém pomazlení jsem mívala tak promáčené tričko, že nebylo na první pohled jasné, jestli slintají ti dva nebo já.

Když moji drahouškové přišli na chuť takovým disciplínám jako šplhání po nábytku a vratké chůzi, uvažovala jsem o užívání tvrdých drog a jejich strážným andělům nastaly pořádně tvrdé šichty. Zkuste se ve zlomku vteřiny rozhodnout, které z dětí je ve větším průšvihu, když jedno z nich balancuje na židli a druhé na vás mává, stojíc přitom na okraji gauče.

V té době se také mezi nimi rozhořela studená válka o hračky. Rozumějte, u nás doma jsou hračky jedním slovem všude. Spousta z nich je po mé starší dceři, plno jich při různých příležitostech dostali. Nezanedbatelné množství tvoří věci, jež hračkami nejsou, ale které si mé milé děti k tomuto účelu šlohnou. Sem patří kuchyňské náčiní, ještě nepřečtené noviny a časopisy, moje peněženka a manželovy dokumenty, označené jako důležité.

Ze všech těchto věcí si jedno z dětí vybere zcela náhodně jednu jedinou a začne se jí více či méně destruktivním způsobem zaobírat. V té chvíli po té samé hračce zatouží i jeho sourozenec a začíná boj ve volném stylu provázený neskutečným křikem a řevem. V té chvíli vstupuji do ringu já v nevděčné roli smírčího soudce. Zkoušela jsem to řešit tak, že jsem jim pořídila několik hraček ve dvou stejných provedeních, ale ty oba shodně ignorují. Ostatně, proč ztrácet čas s něčím, co může mít každý, že?

Stejná rivalita se projevuje i při výběru pohádek. Pokud se jeden zamiluje do krtečka, druhý vyžaduje klip Tři čuníci od Jarka Nohavici. Když k tomuto problému přistoupím demokraticky, song o tom, jak si prasátka vykračují v řadě za sebou, je provázen tklivou melodií vřeštícího krtečkomila, zatímco fanda Nohavici probrečí podstatnou část krtkova putování za kalhotkami. Mimochodem, ráda bych touto cestou poděkovala tvůrcům filmu Auťáky, v jehož případě panuje vzácná názorová shoda.

Nevím, proč většinu dětí tolik irituje oblékání. Výprava ven je v případě chladnějšího počasí urputným zápolením se vzpouzejícími se dětskými končetinami. Přirovnala bych to ke snaze nacpat chobotnici do síťovky. Pokud je ve hře zimní garderoba, čítající tlusté, vyteplené bundy, musím navíc oba špunty oblékat postupně, jinak by se mi první zakuklenec zpotil dřív, než bych stejně navlékla i jeho sourozence. Jenže nejen Red Bull, ale i vztek motivuje k vyšším výkonům, a tak se běžně stává, že zatímco se zaobírám jedním, druhý ze sebe stáhne a setřese všechno, co se mi podařilo na něj pracně obléknout.

Ačkoliv jsem se věnovala oblastem kolizí a sporů, hřeje mě vědomí, že se moji nejmladší mají rádi. Jsou to parťáci, kteří bez sebe téměř nedají ránu a přímo vyžadují vzájemnou společnost. Pokud jeden z nich dostane něco dobrého, automaticky natahuje i druhou ruku, aby stejnou dobrotu donesl také svému sourozenci. Nálezy zakázaných a tedy zajímavých věcí se obdivují, schovávají a ničí v páru, přestože sem tam se o ně rozhoří spor. V zásadě sice zatím ještě platí, že pokud je u nás dlouho ticho, můžu si být jistá, že ti dva zadělávají na další ze svých společných malérů, ale věřím, že už teď, kdy jsou jim dva roky, jsou jeden pro druhého tím nejdůležitějším člověkem na světě.

Jawoka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete