Chatička

Již v mládí jsem si oblíbila Valašsko. Jezdila jsem tam každý rok do pionýrského tábora. Ta krajina mne uchvátila vším - hory, lesy, chaloupkami, lidmi a také sběrem hříbků a bylinek.  V osmé třídě jsme byli na lyžařském výcviku ve Velkých Karlovicích. Počasí jsme měli nádherné, a tak jsme na lyžích podnikali různé vyjížďky. Jednou jsme jeli údolím, kde stály 3 chaty. Ta jedna se mi hned zalíbila. Byla  krásně červeno - žlutě natřená, s balkónem, na kterém se lidé opalovali.

Děti se vedle chatky koulovaly, jezdily na sáňkách i lyžích. Ke všemu hned za chatkou byl les. Nádherná podívaná. Říkala jsem si, tak tady, tady by se mi také líbilo. Vždycky, když jsme jeli kolem, jsem se smutně dívala, že ti lidé tam můžou být a já ne. Za 3 roky na to, moje maminka změnila zaměstnání. Měli podnikovou chatu na Valašsku a navrhla, že v létě tam můžeme jet na dovolenou. Tak jsme teda jely - maminka, já a sestra. Jaké bylo mé překvapení, když jsme dorazily na místo a já zjistila, že je to ta chatička, která se mi kdysi tak zalíbila. Potajmu jsem setřela slzy, které se mi draly do očí. Prožily jsme tam krásný týden. Měly jsme jeden pokoj i s kuchyňkou, kde jsme si vařily. A já už přemýšlela, kdy tam zase pojedeme. Prostě - jezdily jsme tam každý rok v létě.

Přešla doba mého vyučení, vdala jsem se, narodily se mi dvě dcery, ale každý rok jsme jezdily na chatku. Pak se mi naskytla práce v podniku, kde pracovala maminka. Byla jsem ráda už kvůli tomu, že jsem věděla, kde budu trávit dovolenou. Prostě chatička byla ještě víc jako moje. Stala se mou srdeční záležitostí. Jednou jsem vzala s sebou kamarádku s dcerou. Také se jim tam moc zalíbilo. Naši manželé nesdíleli naše nadšení pro takovou dovolenou, a tak jsme jezdily samy s dětmi. Byla to taková „dámská jízda“. Já, dvě kamarádky, maminka, někdy sestra a 5 dětí. Když jsme přijely, nejdříve byl boj mezi holkama, kdo bude spát nahoře (postele byly nad sebou). Vybalily jsme věci, daly si kafíčko a hurá do lesa na hříbky. Co my si tam všechno užily! Třeba ráno, když jsme snídaly na balkóně, někdo koukl k lesu a hned volal, že vidí hříbek. Jednou dcera přinesla krásného, zdravého praváka (měl 90 dkg). Opravdu přímo za chatou jsme jich kolikrát našly hodně       - i těch pravých! Sbíraly a sušily jsme i bylinky, které nás maminka naučila znát.
Dětem jsme vymýšlely různé soutěže, hledaly poklad, měly noční cestu oklikou k chatě (šla 1 žena + 1 dítě), chodily na chůdách, hrály kuželky, opalovaly se, děti měly malý bazén, hrály karty (nejvíce oblíbená hra pro dámy „FORMUŠKA“ o sirky). Chodily jsme na jahody, borůvky.

Alespoň 1x za pobyt jsme měly procházku k bačovi. Tam jsme si mohly koupit sýr, mléko. Hlavně dětem se líbily ovečky, které se tam pásly. Pak jsme vystoupaly až nahoru, na vrchol, kde jsme si sedly, odpočívaly a kochaly se krajinou a klidem, který tam vládl. Jen sem tam jsme zaslechly ovečky, jak dělaly svoje béé, béé a psy, kteří je sháněli dohromady. Prostě idylka! Později s námi  jezdila i vnoučátka. Jednou se mnou byla rok a půl stará vnučka, která byla moc hodná. ALE - krásný budíček! O půl šesté ráno se posadila v posteli a vždy volala: „Mliko jó, mliko jó, mliko jó.“ Prostě stále dokola, třeba 30x - dokud ho nedostala. Po dvou dnech jsem měla natažený budík na pět hodin, abych nachystala mléko, než se vnučka vzbudí.Také vzpomínám, jak měla dcera celou nohu v sádře kvůli kolenu, ale neudržely jsme ji na chatě, lítala po lese jak „čamrda“- to prostě musí člověk vidět, jak s ní běhala do kopců. Měla ji na dva měsíce a naštěstí, vše dopadlo dobře.

Také se za námi přijela podívat manželova maminka. Ta moje maminka neměla nic pilnějšího, než jí říct, že tam máme vosy. Obě dvě je začaly dráždit - nedaly si říct. Jako malé děti. Všichni jsme odešli a sledovali, jak to dopadne. Chytly každá po jednom žihadle, a to mohly být rády. Pak jen střídaly ocet s cibulí, aby jim to splasklo. Jéé a u vchodu do chatky, byla na trámu -  přibitá podkova pro štěstí. Byla s námi na chatě maminčina kamarádka. Dívala se na podkovu a prohlásila:„Která ovečka tě tady ztratila?“ Měla tehdy 85 let a nedala si vymluvit, že ji tam žádná ovečka neztratila, ale připustila, že ji tam nechala pro štěstí. Bylo to dojemné. Je hodně vzpomínek, co jsme tam zažily. Jednou nám celý týden propršelo a my všechny se vypravily do obchodu na nákup. Cestou jsme si zpívaly a dopadlo to tak, že my i nákup jsme byly úplně promočený. Uvařily jsme si grog - dětem čaj a přemýšlely, jak celý týden zabavíme děti - to bylo něco. Také jsme potkávaly herce Karla Augustu, se kterým jsme si povídaly a nakonec, když jsme se potkávali, mi říkal - ta malá, boubelatá -, no nasmáli jsme se. Také jsme lovily z koupaliště cvičku kamarádky, ale nevylovily, musela jít bosky. Dcerám jsme odháněly nápadníky. Chytaly myšku na chodbě. Pro děti z dětského domova, které byly vedle na chatě, smažily bedle. Prostě vzpomínka na vzpomínku.

Pak přišel rok 1989. Podnik se staral o chatku míň a míň. Kolikrát jsme přijely a musely si nejdřív uklidit. Předtím se každý rok jezdilo před dovolenou uklízet. Každý, kdo z chaty odjížděl - uklidil, aby ti, co přijedou, měli čisto a mohli hned relaxovat. Já jsem změnila zaměstnání, ale přesto jsme tam stále jezdily. Kamarádku jednou napadlo, že bychom si nahoru k bačovi - až na vrchol -  mohly vzít šampaňské. Vtom mi to došlo. Nahoře si ho otevřeme s tím, ať se tam příští rok zase sejdeme. Byly jsme tam, zase se šampaňským - ale naposled. Když jsem se šla další rok přihlásit, tak mi oznámili, že se na chatu nejezdí - je zavřená. Byl to pro mne šok a velké zklamání.
V létě jsme si tam zajeli už i s manželi, kteří šli na hřiby a mé první kroky vedly k chatičce. Stála tam zavřená - smutná -  opuštěná. Bylo mi z toho do pláče. Jezdíme tam každý rok na hříbky a bylinky, které vždy potěší. Ale chatička, u které vždy posedím a zavzpomínám, vypadá rok od roku horší a horší. Spodní část chatky je otevřená, porozbíjený nábytek, plíseň, pavučiny. Horní část je zamčená, kdo ví, jak to vypadá tam. Ale podkovička pro štěstí je tam stále. Alespoň ta mne přiměje k mírnému úsměvu, když si vzpomenu na to, která ovečka ji tu ztratila. Jinak je z toho člověku smutno. Mimochodem - ještě za svobodna, po jednom víkendu s mým budoucím manželem -, se za 9 měsíců narodila má starší dcera. Dnes, dnes máme na chatičku jen ty vzpomínky - ale  k r á s n é ...