Houbové tajemství

Když jsme byly já a má sestra malé, rodiče koupili zahrádku, abychom měly čerstvé ovoce a zeleninu. My jsme zahrádku a její okolí braly jako místo pro hry a zábavu. Prolezly jsme malý lesík před zahrádkou, založily jsme si tam svou základnu, hrály si na krásné louce a každou chvilku jsme přiběhly na zahrádku za rodiči mokré, protože potůček protékající kolem zahrádky byl jako stvořený pro naše dětské hry. A nejen mokré, mnohokrát jsme byly od bahna, které bylo na dně potůčku.

V okolí nebyl snad jediný strom, který bychom nepokořily. A během našich her jsme také přišly na naleziště hřibů. V místě, kde by to nikdo nečekal, a to totiž u plůtku dávno zbouraného domku naproti naší zahrádky, ve vysoké trávě se krčilo několik kozáků a křemenáčů. Když jsme je utrhly a s nadšením přinesly rodičům na zahrádku, ti všeho nechali a vydali se směrem, kde jsme houby našly. S jejich pomocí tak přibylo ještě asi deset krásných, zdravých hříbků. A hřiby na našem nalezišti rostly dál.

A tak se stalo tradicí, že jsme z našeho panelového bytu vyjížděli několikrát do měsíce s košíky na zahrádku a zpět jsme mimo obvyklé zeleniny a ovoce vozili také houby. Ne, že by naši byli lakomí, ale naleziště bylo naše, a tak se snažili, aby ostatní zahrádkáři nepřišli na to, že chodíme před zahrádku na hřiby.

Bylo to napínavé, vypravovat se na hříbky, o kterých nikdo neměl ani tušení. Nikde totiž v okolním lesíku hřiby nerostly, a nedařilo se jim ani ve vzdálenějším lese. Jen oněch pár metrů čtverečných, na které jsme přišly já a má sestra, bylo pravým houbovým rájem. A tak nás mamka nabádala, ať si to necháme jako tajemství. To už ale má sestra běhala před zahrádkou a všem se chlubila, že jsme našli obří houby. Zahrádkáři se jí smáli, samozřejmě, že jí nevěřili. Naštvaná sestra utíkala do vysoké trávy, do které jsme už nějakou dobu chodili, našla tři krásné křemenáče a všem vytřela zrak. Ti na oplátku vytřeli zrak nám, když na naše naleziště začali chodit také.

Přestali jsme jezdit na zahrádku s košíkem na houby, protože od té doby byl zázrak, když jsme narazili na jednoho malého křemenáče. Sestra, která na rozdíl ode mne houby milovala, fňukala, že chce smaženici, ale na tu jsme si museli zajet někam do lesa.

Po čase houby na nalezišti přestaly růst. I já ráda jezdím na houby, přestože je nejím. A tak, když byl syn ve věku, jako tehdy sestra, vyprávěla jsem mu, jak před dědovou zahrádkou rostly kdysi hříbky. „A kde, mami?“, zeptal se. Netečně jsem ukázala do vysoké trávy před zahrádkou: „Tam to bylo, ale už tam nerostou.“
Pak jsem šla s něčím pomoct taťkovi, a syn si hrál před zahrádkou s naším psem. Po nějaké době přiběhl, oči na vrch hlavy, v náručí nesl tři krásné křemenáče. „Jsou tam, mami, rostou!“, křičel. A skutečně. Od té doby opět chodíme na hřiby na naše staré naleziště. Nejsou to takové houbařské žně, jako kdysi, ale rostou. Stejně tak, jako širší okolí je hub prosto, naše vysoká tráva před zahrádkou občas vydá své tajemství.