Injekce

O své mladší setřičce jsem již psala několikrát, ovšem to, co jsme s ní prožili by vydalo možná na slušnou knihu. Nebudu vás tentokrát nějak zastrašovat, ani vás nechci přimět k nějakému zamyšlení. Zažili jsme s mojí sestrou opravdu i spoustu legrace, než její samostatné útěky domů, nebo úrazy, či její vyspávání v kuchyni pod stolem.
    
Moje sestra byla opravdu velice svérázné, všetečné dítě, které navíc patřilo mezi takové ty děti, kterým prostě nic neuniklo. Naprosto nic. Byla na svůj věk vždy velice vnímavá, všímavá a řekla bych i inteligentní. Zbožňovala navíc sledování televize, která u nás sice neběžela od rána do večera, ale jakmile televize byla zapnutá, už u ní byla. Já, která jsem o šest a půl roku starší, jsem již kolikrát dýchala do polštářů, ale moje sestřička se dokázala i do pozdních hodin na televizi dívat. Televizní noviny? - Tak ty sledovala také, s velkým zájmem, těžko říct, do jaké míry zprávy chápala. Ale její vnímavost se záhy ukázala.

Maminka nám nikdy předem neříkala, proč jdeme k lékaři. Ať už se jednalo o prohlídku, o očkování, prostě jdeme k lékaři a o ostatním mlčela, aby nás uchránila zbytečného strachu,  i když já jsem byla v tomhle směru od sestry hodně odvážná. Moje sestřička, přesto, že se nebála zapojit se do kdejaké rvačky za mladšího nebo slabšího, se doktorů bála, jak čert kříže. Očkování a jiné injekce, které musela naše dětská ošetřující lékařka mojí sestřičce aplikovat, si vždy vyžádaly krutý boj.... .
    
Byla jsem již ze školy doma. Najednou klíče v zámku, maminka s mojí plačící sestřičkou přišly akorát domů od lékařky. Sestřičce, které byly tenkrát asi necelé tři roky, vydržely slzy v očích celou cestu domů.
    
Zeptala jsem se maminky, proč sestřička tak brečí.... . Maminka mi řekla, že s ní byla u doktorky a píchla jí Pendepon. Nu nic, víc jsem se neptala, bylo mi to divadýlko naprosto jasné, již z předchozích vyprávění. Najednou se sestřička objevila u nás, byly jsme akorát v kuchyni, to si pamatuji velice dobře. Tak jsem se jí ptala, proč ty slzičky.., a jestli už je to "dobrý". Dostala jsem okamžitou odpověď, ovšem s opět vyhrklými slzami v očích, - takovou tu provokativní, jakože já jsem ta, která vůbec neví, oč šlo...: "Ty vůbec nevíš, co to je, když ti píchají Pentagon!"
    
Myslím, že je vám zcela jasné, že jsme s maminkou brečely pro změnu my, smíchy. Srdečně se zasmál i tatínek, který vše slyšel již bohužel jen z vyprávění, jelikož byl v té době ještě v práci.