Kamarádky a jejich osud

Chtěla bych vám vyprávět příběh dvou kamarádek, který neskončil dobře. Ale nebudu předbíhat událostem a začnu od začátku. Když jsem se v 8 letech nastěhovala s rodiči do Kladna Rozdělova, nedaleko nádherného kostela, nevěděla jsem, co mě čeká. Jako malé dítě jsem ani žádné představy neměla, ale zda tam budou děti, to bylo moje první, co mě zajímalo.

Rodiče připravovali byt a já už pobíhala okolo baráku a hledala děti, se kterými bych se mohla seznámit. Chodila jsem okolo baráku a za ním byla na dece dívka a četla si knihu. Ihned jsem ji oslovila, že se stěhujeme do tohoto domu, načež mi ona řekla, jé, já tady taky bydlím. Představily jsme se jménem a ona dívka se jmenovala Milena. Začala mě seznamovat s okolím a vyprávěla mi její přistěhování do Kladna. Byla o dva roky starší, ale díky našemu vzájemnému vyprávění nám vůbec věk nevadil, taky proč, že?
Byla sobota a na neděli mě pozvala k ní domů a opět jsme šly ven a seznamovala mě, kde je jaký obchod a kam budu chodit do školy.

Naše dětské přátelství narůstalo, vzájemně jsme se seznamovaly s babičkami, ke kterým jsme se vzájemně zvaly. Roky utíkaly a ona vycházela z 9. třídy ZDŠ a šla na Ekonomickou školu, čímž měla méně času. Víkendy byly naše a my dvě jezdily na výlety, naše kamarádství bylo na prvním místě.

Utekly další dva roky a já jsem šla do učiliště, učila jsem se prodavačkou potravinářského zboží. Stále jsme se scházely a neustále měly o čem si povídat, až přišel den, kdy já jsem se stěhovala s rodiči do Prahy. Obě jsme plakaly při loučení a ona mi slibovala, jak za mnou bude jezdit, že naše přátelství nemůže skončit nějakým mým přestěhováním. Psaly jsme si dopisy a občas jsme se vzájemně navštívily.

Najednou jsem zjistila, že naše návštěvy se oddalují. Já měla lásku a vdávala jsem se a přišlo první dítě - syn. Vše jsem jí vypsala v dopise a odpověď nepřišla. Ale jaké bylo moje překvapení, když zvoní zvonek, otevřu dveře a za nimi stála moje kamarádka Milenka. Radostně jsme se objaly a povídaly dlouho noci, co se nám vše událo, po dobu, co jsme se neviděly.

Bydlela jsem na sídlišti Novodvorská, kde byla ubytovna pro mimopražské zaměstnance, ve které bydlela, protože pracovala v Praze. O to jsme měly obě větší radost, vždyť jsme si koukaly vzájemně do oken.
Naše přátelství pokračovalo, viděly jsme se častěji, mezitím jsem měla druhé dítě - dcerku a Milenka ráda chodila s námi na vycházky, ráda jezdila s kočárkem. Moje děti doslova rozmazlovala, neustále jim něco kupovala, až jsem ji hubovala.

Najednou, jako když utne, Milenka se neozývala. Je nemocná? Nedalo mi to a šla jsem do  ubytovny se zeptat. Bohužel radostně jsem neodcházela, ve vrátnici mi řekli, že se odstěhovala. Proč mi nic neřekla, kde je?
Je pravda, že měla jednu vlastnost pro mě nepochopitelnou, co nechtěla, to nesvěřila, ani mně.
Mezitím jsem se já opět přestěhovala a roky plynuly, už jsem měla tři děti a moc mě mrzelo, že mě tak odstřihla ze svého života.
Přišlo další stěhování, dostali jsme větší byt, bydleli jsme se třemi dětmi v 1+1 a tak jsme šli do 3+1. Mně bylo jasné, že se už nesetkáme, tenkrát mobily neexistovaly.

Pracovala jsem v jedné pražské nemocnici. Jdu po chodbě a proti mně jde žena, která je mi povědomá, ale kam ji zařadit? Stála jsem na místě a moje myšlenky lítaly hlavou jako zběsilé. Nebyla to moje kamarádka Milenka? Kdykoliv jsem šla po chodbě, snad jsem lidi musela až hypnotizovat. Sledovala jsem každou ženu, zda ji nepotkám, až jednoho dne, jde proti mně. To mi už nedalo, a když jsme se měly míjet, tak jsem ji oslovila: Milenko, jsi to ty?
Zůstala stát a koukala na mě divně, jako, co otravujete, ženská, když vtom jí došlo, kdo jsem. Naše objímání nebralo konce a opět jsme si měly tolik toho vyprávět. Ani nedošlo na nějakou výtku, že se mi ztratila a nic o sobě nedala vědět, radost byla silnější než výtky.

Byla taky vdaná, měla syna na Ekonomické škole a staršího manžela a to o dost. Díky tomu, jsem si pro sebe usoudila, že se mi ztratila z očí, abych nevěděla, že má staršího manžela. Proč,  to dodnes nevím, nikdy bych jí nic k tomu neřekla, vždyť to byla jenom a jenom její věc.

My jsme se opětně vzájemně  navštěvovaly, seznámily naše děti vzájemně, ač už byly moje dvě dospělé. Káviček jsme spolu moc a moc vypily a dortíků též pojedly a povídaly a povídaly, při každém našem setkání.

Nevím, proč se životní situace opakují, ale kamarádka se opět přestala ozývat. Uběhly 3 týdny a mně to nedalo a zašla jsem na její pracoviště, do kanceláře, kam mě jednou vzala na kávu, vlastně při našem prvním setkání  na chodbě nemocnice. Vešla jsem do kanceláře a hledám očima její židli, ovšem ta byla prázdná. Paní, která tam byla, mě poznala a říká: Hledáte Milenku, že?

Ano, odpověděla jsem, ale podle jejího obličeje mně bylo jasný, že se nedozvím nic příjemného. Taky ne, Milence zjistili rakovinu a ona tu tíhu neunesla a snědla prášky, vzala si dobrovolně život. Zanechala po sobě dopis, který její manžel okopíroval a zanechal v kanceláři, ve kterém se nejen loučila s rodinou, ale i kolegyněmi a ani na mne nezapomněla, v dopise bylo i moje jméno. Píši, pláči a vzpomínám na ni, jak jí muselo být těžko.
Moje milá kamarádko Milenko, věřím, že se mi díváš do klávesnice a čteš, že jsem na tebe nikdy nezapomněla, a až se jednou sejdeme v nebíčku, vše si dopovídáme. Tvoje kamarádka Věrka, jak jsi mi říkávala.