Moje kamarádka z nemocnice

Nemocnice jsem nikdy neměla ráda. Jako malá jsem byla na nepříjemném trhání mandlí a ty zážitky si s sebou nesu dodnes. Proto jsem se skrotům vždycky vyhýbala, pokud to šlo. Dokud mě pokračující záchvaty nepřesvědčily, že můj žlučník musí ven.

Klepala jsem se už týden před nástupem do nemocnice. Všechny jsem stále přesvědčovala, že tam nemůžu, že se mi nebude mít kdo postarat o květiny, jezevčici Žofinku. Naštěstí dcera slíbila, že se o všechno postará, takže jsem v neděli sbalila tašku a v pondělí odjela autobusem do nemocnice. Sestra na příjmu byla hodně nepříjemná. „Ty zlaté náušnice jste měla nechat doma, jestli si myslíte, že vám je tu budeme hlídat, tak se pletete.“ Uznala jsem, že má pravdu, ale mě to zkrátka vůbec nenapadlo.

Celá vyklepaná jsem došla na pokoj, kde už byla paní mého věku. Podívala se na mě, pokývala hlavou a řekla: „Vy jste tu poprvé, co?“ Zapovídaly jsme se a byl to moc příjemný rozhovor. Na její popud jsem si dokonce došla na sesternu a nechala si uložit náušnice do uzamykatelné skříňky. Byla tam už naštěstí jiná sestřička, která se na mě při pozdravu i usmála. Ze mě a mojí spolupacientky Marcely se brzy staly nejlepší kamarádky. Jak se ukázalo, byla tu na operaci už poněkolikáté a brala to s humorem. „Mě už ani nemusejí pitvat, mě už tam uvnitř dobře znaj,“ říkávala často. Pořád jsem se těšila domů, ale už ne tak moc, a když přišla po dvou dnech na návštěvu dcera, řekla, že mě vůbec nemůže poznat.

Spolu s paní Marcelou jsme dokonce odhalily nemocničního zloděje. Šla si na chodbu zavolat a když se vracela, uviděla muže s povědomou taškou v podpaží. Aby taky ne, byla moje. Odskočila jsem si na záchod a nenapadlo mě, že by nám někdo zatím na pokoj mohl vlézt. Měla jsem tam sice jen fén a nějakou kosmetiku, ale zamrzelo by to. Zastoupila pánovi cestu a hlasitě se dožadovala vysvětlení. Na to jsem vyběhla na chodbu já v ještě nezavázaném županu. Hned mi došlo, o co jde a zavolala jsem sestřičky. Pán zahodil tašku a utekl pryč, ale prý ho potom někde v areálu chytili.

Touto příhodou jsme se pak ještě dlouho bavily a když jsem byla propuštěná domů, vzala jsem si na paní Marcelu telefon. Od té doby spolu mluvíme každý víkend a jednou už jsme spolu byly i v kavárně. Přivedla mě také k pěstování miniaturních rajčátek a paprik, které mi dělají na balkoně radost už druhý rok. Nikdy by mě nenapadlo, že uprostřed města je možné vypěstovat si svou vlastní zeleninu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10