Nepříjemné sbírání ořechů

Každý den, cestou z obchodu, jsem šla dvorečkem, ve kterém roste pět velkých ořešáků. Stromy jsou na veřejném prostranství, tak si tam každý může oříšky posbírat. Naproti jednomu ořechu ale bydlí ovšem pán, který si myslí, že jsou ořechy jen jeho majetek. Pán stál před domem u cesty a velmi nepříjemně na mě koukal a po chvíli na mě začal mluvit.

Ptal se, kdo jsem, kde bydlím a co tam pohledávám. Slušně jsem ho pozdravila a řekla mu, že bydlím za rohem. V tom momentě spustil: „Nezvykejte si sem chodit, ty ořechy jsou jen moje. Já jsem je sám před 50 lety sázel a Vy nemáte zásluhu je tu sbírat.“

No nestačila jsem se divit. Řekla jsem mu, že tam chodí každý a že jsou veřejné. Následně druhý den jsem šla kolem znova a v rukou jsem měla tašku s nákupem. Pán na mě vyletěl, že mu nemám krást ořechy. Se slovy: „Vše, co v té tašce máte, je zlodějna. Jste zlodějka! Vypadněte odtud! Ty ořechy jsou jen moje a vy nemáte právo sem chodit. Jste blbá, už jsem Vám to jasně říkal včera.“ Nic jsem si z jeho urážek nedělala, jen jsem si myslela svoje a nahrávala jsem si jeho urážení na diktafon v telefonu. Telefon mi ale malá o několik dnů později hodila doma do WC. O nahrávky jsem tedy bohužel přišla, ale ničemu to nevadilo.

sbírání ořechů Následoval další den a já zase sbírala oříšky. Tentokrát na mě pán mluvil a já mu neodpovídala. Řekla jsem si, že když mu nebudu odpovídat, že ho možná přestane bavit do mě rýpat. Opak byl ale pravdou. Vzhledem k tomu, že jsem ho ignorovala, přešel cestu a šel ke mně. Chvilku na mě zkoušel mluvit a říkal, že nemám dělat hluchou. Já ho stále jen ignorovala. Za chvíli ulomil větvičku ze stromu a hodil mi ji do obličeje. To už opravdu přehnal! Řekla jsem mu, co si to dovoluje a co si o sobě jako myslí? A on na to, že mám vypadnout. Tohle už bylo opravdu na mě moc. Nad urážkami bych se povznesla, ale aby mě napadal, to už by si dovolit neměl. Zavolala jsem manželovi a ptala se ho, jak to mám řešit. Nevěděla jsem, zda volat městskou policii nebo státní. Manžel mi poradil, tak jsem zavolala státní policii. S policií jsem se domluvila, že počkám doma.

Došla jsem domů a opláchla jsem si oko, které mi zasáhla vhozená větvička do obličeje. Strašně to řezalo a pálilo. Manžel měl strach, tak mě raději poslal k lékařce a policii pak poslal za mnou. Ještě než jsem byla na řadě, přijela před lékařku policie, která se mnou vše sepsala. Obvodní lékařka mi napsala doporučení na oční vyšetření a poradila mi, že si mám koupit kapky, které by oko mohly zklidnit. Oko se přes víkend zklidnilo. Bylo jen podrážděné. Po víkendu jsem šla sbírat oříšky s dětmi. Po tom, co se stalo, už si nedovolil pán na mě křičet. Ale i tak se choval nevhodně. Zvednul jeden ořech a hodil ho po synovi se slovy: „Na, nažer se!“ Myslela jsem si svoje a nekomentovala jsem to. Asi po dvou týdnech dorazil dopis, ve kterém se psalo, že do tří měsíců můžu podat žádost o projednání urážky na cti. Za další tři dny přišel dopis s předvoláním, že se pán dopustil přestupku a napadl mě.

Tento týden jsem byla na přestupkové komisi napadení řešit. První byl do jednací síně předvolaný obviněný pán. Vzal si dokonce jako svědkyni sousedku, se kterou se domluvil. U incidentu nebyl nikdo! Sice mě to trošku rozhodilo, že tam má sousedku. Ale jeho chování nezklamalo. Sotva zavřel dveře, tak jsem zaslechla, jak mě nazval „ta ludra“. Poté, co pána vyslechli, jsem byla do jednací síně zavolaná já. V klidu jsem popisovala danou situaci a během výpovědi mi několikrát skočil pán do řeči. Vykřikoval, že je to lež a vše zapíral. Paní předsedkyně ho musela neustále napomínat, že nemá skákat do řeči. Když jsem říkala, že mi větvičku hodil do pravého oka, tak mě opravil, že to bylo levé. V tom momentě se mě jen snažil rozhodit. Nic se mu ale nepovedlo. Předsedkyně řekla, že to bylo pravé a aby opět neskákal do řeči, že se může potom vyjádřit. Výpověď probíhala dál a já řekla, že splést bych se klidně mohla, protože mám spoustu jiných starostí kolem třech dětí. Do toho zase on, to je Váš problém, že máte děti. Předsedkyně mu na to řekla: „Vy se o ně, pane, nestaráte, tak mlčte!“

Paní jsem vše vysvětlila, i to, že ořech je na veřejných prostorách. A jé, to jsem zase něco řekla. Pán zase vlítl do hovoru a řekl, že je to jen pro jejich ulici. Tomu už se tam všichni přísedící museli pousmát. Poté, co jsem řekla svoji výpověď a paní si okopírovala lékařskou zprávu, mi řekli, že můžu jít. Tím je snad tahle věc vyřešená a předpokládám, že pán včetně nákladů za řízení komise platil i pokutu. Snad příští rok dá už pokoj.

Torta - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete