Poplach v botanické zahradě

Ten rok jsem neměla naplánovanou dovolenou. A tak jsem trávila víkendy se svým synem různými výlety. Byli jsme v zoo, navštívili jsme pár hradů a zámků, prošli jsme se v lese, zašli na bazén a chystali jsme se do botanické zahrady. Svěřila jsem se sestře, kam se chystám, a ona v dobré víře, že kytičky a příroda se budou líbit i jejím dětem, mi přidala své dvě děti.

Syn měl pět roků, synovec Péťa čtyři a neteř Lucinka tři roky. A tak jsem ta pacholátka, pěkně seřazená jako schůdky, sebrala, opatřila malými batůžky, aby děti měly pocit, že jsou užitečné, a vyrazili jsme. Ozbrojena fotoaparátem jsem vzala tu svou malou partu pod ochranná křídla.

V botanické zahradě to bylo jako v pohádkové zemi. Jenže každé z dětí zajímalo něco jiného: Petr se řítil k záhonu tulipánů, Lucinku okouzlily růže a můj Lukáš se s nadšením rozběhl ke stánku s cukrovou vatou. A tak jsem dětem koupila každému vatu na tyči, až byly ulepené až za ušima. „Jsi celá růžová!“, spráskla jsem ruce, když jsem viděla nejmladšího skřítka Lucinku. Její bílé volánkové šatičky nesly stopy po růžové cukrové vatě. Ani bílý klobouček už nebyl bílý. „Jako ta lůžová lůžička, že?“ ukázala Lucinka na květinový záhon a sladce zažvatlala. „No, tak nějak,“ uznala jsem. I Petřík s Lukášem byli jak růžová poupátka.

Poplach A tak jsem tu ulepenou trojku odvlekla do jediné budovy, která v areálu byla. Sloužila jako kancelářská budova a také sociální zařízení. Tam jsem na toaletách nejdříve myla princeznu Lucinku. „Já chci být lůžička, já chci být lůžička!!!“ křičela na celé kolo. Měla smůlu, postupně jsem z ní růžový cukr smyla a částečně se mi podařilo také očistit její oblečení. Pak přišel na řadu Petřík. Ten neprotestoval, jen tiše trpěl. Neteř se synovcem vyběhli do chodby. Zbýval můj syn Lukáš, který očistu už zvládl sám. „Počkejte tady, skočím si jen na záchod,“ zavelela jsem. Děti přikývly. Přesto jsem dodala: „Dej na ně, Lukáši, pozor, jsi nejstarší.“ Syn důležitě přikývl a já opět zmizela na toaletách.

Když jsem si myla ruce, zaujal mě výskot dětí na chodbě. V tušení něčeho nepříjemného jsem na chvilku zaváhala, zda mám toalety vůbec opustit. Rychle jsem si v hlavě promítla chodbu, v které jsem děti zanechala. Nebylo tam žádné zvíře, které by mohly děti vysvobodit, ani záhon plný hlíny, bazén s vodou, nebo podobná dětská lákadla. Byla to jen chodba. A tak jsem vzala za kliku a otevřela. Uvítala mě bílá hmota. Až pak jsem v ní zahlédla svá tři zlobidla. Ano, na chodbě stály dva pěnové hasicí přístroje! A jeden z nich se podařilo dětem převrátit, nebo se ho jinak zmocnit, a uvést do chodu. To, co je těžké pro dospěláka, a sice spustit pěnový hasicí přístroj, to zvládly tři malé děti bez problémů. Celá chodba se rázem změnila v sněhové království. Děti dováděly, skákaly a byly ve svém živlu. „Mami, sníh!“ křičel syn. „Této, sněží!“ křičel Petřík s Lucinkou. Ta brzy upadla a zjistila, že onen sníh vůbec nechutná jako ten zimní. To už se ale otevřely dveře jedné z kanceláří. Paní v kostýmku spráskla ruce: „Kdo to udělal?“ „Já ne,“ řekla jsem provinile a na zlomek vteřiny jsem zauvažovala, že se k dětem nebudu hlásit. Pak jsem chytla ale malou Lucinku a šla jí vypláchnout pusinku. Následoval vzorný úklid, při kterém děti pomáhaly. Mně se hlavou honila otázka, na kolik přijde takový velký hasicí přístroj.

Úhrada škody nám byla odpuštěna a já s hanbou opustila areál botanické zahrady. A to jsem se chtěla ještě podívat na orchideje! Děti byly ale promočené a já najednou na další prohlídku neměla náladu.

Když jsem pak sestře vracela její děti, ptala se, co se jim v botanické zahradě nejvíc líbilo. „Sníh, sníh!“, jásaly. „A já jsem byla lůžička,“ oznamovala hrdá Lucinka. No, nakonec jsme se tomu s chutí zasmáli…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete