Problémy se školkou už nejsou

Ke konci února jsem psala, jaké máme problémy ve školce (článek: Problémy se školkou) a ráda bych se s Vámi podělila o pokračování. Abych navázala na onen konec února, trošku se vrátím v čase. Na začátku února jsme měli se synem za sebou vyšetření u paní psycholožky, které dopadlo v náš prospěch. I když to spíše vypadalo, že nám to přitížilo, protože učitelky si o tom asi myslely své. Následně jsme se s vedoucí učitelkou domluvily na střídavé docházce do školky, což znamenalo chodit obden.

Snažila jsem se jim vyjít vstříc, ale už ne tak jako předtím. Když byl karneval, nechala jsem si malého doma, ale když šli do kina a já věděla, že malý se těší, dělala jsem, že o tom nevím a syna do školky přivedla. Hned mě přivítala učitelka se slovy „Ale my jdeme dneska do kina?“. Co já na to? „Syna v pátek vyzvedával tatínek, jestli jste mu o tom říkali, tak mi to zapomněl říct.“ A jelikož už to slyšel malý a byl celý natěšený, že jdou do kina, tak učitelka už nemohla nic říct. Ale výraz mluvil za vše. Odpoledne mi syn nadšeně vyprávěl, jaké jim pouštěli pohádky. Učitelka mi sdělila, že byl hodný a koukal. Takže s ním určitě nebyly žádné problémy. Tak to pokračovalo i dál. Občas nějaké stížnosti na to či ono, někdy nic.

problémy se školkou Ke konci března se konaly zápisy dětí do školek. Měla jsem jasno. Zápisu se zúčastníme!! Vycházelo to zrovna na úterý a středu, ale já byla rozhodnuta jít hned v úterý. Domluvila jsem si hlídání u babičky a vyrazila. Jelikož všude chodím raději dopředu, byla jsem tam jako první. Zvolila jsem si dvě školky, které jsem zkoušela i loni. Obě spadají pod jedno vedení, takže je šance, že když se nedostaneme do jedné, vyjde druhá. Zároveň je máme obě kousek, jedna je hned vedle hřiště, kde bydlíme a druhá po rovince asi 10 minut cesty. Chtěla jsem se zkusit zeptat, jestli by náhodou nevzali i mladšího, ale tomu jsem moc šancí nedávala. Paní u pohovoru byla stejná jako loni, strašně milá a sympatická. Dokonce mi naznačila, že díky věku máme dost velké šance u staršího, ale mladší je bohužel ještě moc malý, takže toho určitě nevezmou. Zpátky domů jsem šla pozitivně naladěná.

Celý měsíc jsem pak vyhlížela na vývěsce seznam přijatých dětí. Byla jsem tak nervozní a nedočkavá, jak to dopadne. Každý den jsme chodili kolem školky nebo jsem koukala na internetové stránky. Až jsem se dočkala. Listovala jsem jedním seznamem a nic. Tak druhým a najednou se zarazím. Tohle číslo je přece naše!! Ještě jedna kontrola a už brečím radostí. Opravdu jsme se dostali do té vzdálenější školky. Jen podotýkám, že do té jsem doufala, že se dostaneme. Jaký mi spadl balvan ze srdce. Hned jsem to volala manželovi. Pak samozřejmě celé rodině, ti nás totiž celou dobu podporovali a mysleli na nás.

Během toho samého dne jsem byla rozhodnuta. Syna nechám jít do školky ještě zítra, což je pro nás poslední den v měsíci, kdy může, a pak už si jej nechám do září doma. Manžel mě v tomto maximálně podpořil, podle jeho slov, už to nestálo za další nervy.

Druhý den jsem dovedla syna do školky a ptala se po vedoucí učitelce. Byla zrovna ve školce, takže jsem měla štěstí. Byla překvapená, že mě vidí a ještě překvapenější, když jsem jí sdělila, že chci ukončit synovu docházku do školky. O přijetí do jiné školky jsem nic neříkala, jen že si malého nechávám doma. Najednou mě začala přemlouvat, ať se neunáhlujeme, že všechno se dá řešit, že by to bylo škoda apod. Já už byla rozhodnutá a jejich všechno se dá řešit, už jsem znala. Takže jsme se domluvily, že mi na odpoledne nachystá papíry na podpis a bude hotovo. Odpoledne mi papíry dávala podepsat překvapená učitelka. Prý nečekala, že to budeme řešit takhle, jestli si to ještě nerozmyslíme, určitě to prý půjde i jinak. No najednou mají všichni starosti. Ale můj zájem o jejich řešení je nulový. Představila jsem si, že bychom akorát lítali od jednoho psychologa k druhému nebo po nějakých poradnách apod. A stejně by se nic nevyřešilo, jenom by mě to stálo další nervy.

Takhle nás čekaly prodloužené letní prázdniny. Užívali jsme si s klukama hezké počasí venku na hřišti, na písku nebo u rodičů na zahradě. O prázdninách jsme je sestěhovali k sobě do velkého pokojíčku, aby měli místo na hraní. Což taky zabralo nějakou dobu, ale při škaredém počasí se to ukázalo jako výborná věc. Do toho jsem víkendy zaskakovala v práci, abych vypomohla v době dovolených a zároveň se odreagovala a přišla na jiné myšlenky. Svoji práci mám opravdu ráda a tohle bylo pro mě jako relax. K tomu mi od září byla nabídnuta pozice na jednosměnný poloviční úvazek, pak i do budoucna zajištěný plný úvazek, o který jsem moc stála kvůli dětem. No prostě od toho konce dubna vycházelo jedno za druhým a vypadalo to, že se na nás štěstí konečně usmálo.

Září se přiblížilo velmi rychle. Ve školce proběhla rodičovská schůzka s učitelkami, kde nás seznámili a poučili, jak vše bude od září probíhat, co dětem donést a co si vyřídit. Bylo mi řečeno, že bude malý chodit s mladšími dětmi, než se uvolní místo ve třídě jeho vrstevníků a budou jej moci přeřadit. Mají totiž děti ve třídách podle věku, tak uvidíme. Pak už jen pár dní a kluci začnou chodit do školky. Píšu kluci, protože díky nabídce práce jsem musela některé dny v týdnu chodit do práce a nechtěla jsem zatěžovat rodinu hlídáním mladšího syna. Je to sice pohodář a vydrží si hrát, ale rodiče chodí do práce, babičky už nejsou nejmladší a byla by to pro všechny zbytečná zátěž. Takže když se naskytla možnost, tak jsme mladšímu domluvili takovou miniškoličku, jen na několik dní a jen dopoledne. Manžel totiž pracuje jen dopoledne a odpoledne už dá malého doma spát a počkají na nás. Vše jsem měla organizačně zvládnuté. Razím totiž heslo „Radši připraven, než pak překvapen!“.

První den všechno klaplo na jedničku. Ranní vstávání a oblékání jsme zvládli až neskutečně rychle. Cesta pak v poklusu, jak se děti těšily. Starší úplně bez problémů pozdravil novou paní učitelku, představil se a už si letěl hrát za ostatníma. Málem nám ani nezamával, jak byl nadšený, že je ve školce. Pak jsem odvedla mladšího, kde vše také proběhlo nečekaně v pohodě. Nakonec jsem to byla já, kdo to nezvládl a cestou do práce brečel. Celou dobu v práci jsem byla jako na jehlách. Čekala jsem, jestli nebude nějaký problém a už se nemohla dočkat konce. Vyzvednutí mladšího tatínkem proběhlo bez problémů, prý si na mě ani nevzpomněl. Já šla pro staršího trošku s obavami. Ale nebylo proč. Přivítala mě jiná paní učitelka a potěšila mě, že všechno zvládli bez jediného problému. Žádná stížnost, žádný konflikt. Malému se ani nechtělo domů.

Takhle všechno pokračovalo i nadále. Menší strkanice mezi dětmi nebo boje o hračky braly paní učitelky jako normální, nebyl to žádný problém. Chodili na zahradu nebo pak i procházky a opět žádný problém. Prostě si uměly poradit a s dětmi si udělat pořádek. Já z toho měla radost, konečně jsem byla v klidu a měla jistotu, že v předchozí školce byl opravdu problém někde jinde.

Jsou to už dva měsíce, ve školce stále nenastal žádný problém. Syn se dokonce úplně zapojuje do jakékoli činnosti, ať už kreslení, lepení, navlékání korálků a dalších, což v předchozí školce odmítal. Mají už za sebou divadlo a kino. Samozřejmě bez problémů. Zase se účastníme sběru kaštánků a sbíráme papír, ale už ne abychom si připsali aspoň nějaký plusový bodík k dobru, ale protože chceme. Dokonce se teď uvolnilo místečko mezi staršími dětmi, takže syn od nového měsíce bude mezi svými vrstevníky. Všechny paní učitelky ve školce, co jsem zatím poznala, jsou z mého pohledu skvělé, asi mají i jiný přístup k dětem.

Takže to všechno dobře dopadlo. Oba kluci jsou ve školkách spokojení, já mám jistou práci do budoucna a konečně je vše jak má být. Jsem ráda, že jsem to nevzdala a bojovala. Stálo to za to a udělala bych to klidně znovu. Za své děti by rodiče měli bojovat! Uvidíme co bude dál, ale už se toho nebojím.

NikiH77 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete