Společný začátek

Už když jsme plánovali svatbu a společný život, nutně jsme přemýšleli i o bydlení. Oba jsme chtěli od začátku bydlet jen sami a tak jsme odmítli nabídku Pavlových rodičů, že bychom mohli dočasně bydlet i u nich v jedné místnosti. Nešlo o to, že bychom si spolu nerozuměli, ale chtěli jsme začít jen my dva spolu bez přítomnosti někoho dalšího. A tak jsme zvažovali, jaké máme možnosti, ale moc jich nebylo.

Já jako cizí ve městě, kde jsem nikoho a nic neznala, jsem toho zařídit moc nemohla. No jeho maminka nám pomohla předem vybavit bydlení na ubytovně, kde jsme měli mít jednu místnost a miniaturní koupelnu s WC. To bylo vše, co jsem o našem novém bydlení věděla.

A tak když jsme dojeli v den mého stěhování na nádraží, šli jsme nejdřív k nim domů, pěšky to bylo z nádraží asi jen 20 minut po klidných uličkách ve čtvrti s rodinnými domy. Už nás čekala výborná večeře a pak jeho mamina vzala klíče od našeho nového bydlení a šla s námi, aby nám to ukázala. Nejen já, ale ani Pavel tam předem nebyl, protože se to podařilo zařídit na poslední chvíli, kdy jsme byli ještě oba u nás doma těch pár dní po svatbě.

Pokojík byl malinký, na dvě postele, jeden stolek, dvě židle, ale v jednom rohu byl malý výklenek, takže jsem se zaradovala, že se tam vejde aspoň jedna skřínka a na ni dvouplotnička, že budu mít aspoň miniaturní kuchyňku. A měli jsme dokonce i balkon. Ono to nebylo celkově nic moc, ale my jsme byli spokojeni. A že se po chodbách potloukali i lidé, které bych v noci teda sama někde rozhodně potkat nechtěla, jsme si nepřipouštěli. Zavřeli jsme dveře a za nimi byl pak jen náš malý svět, ve kterém jsme se učili společně žít.

Nastoupila jsem do místní nemocnice na předem domluvené místo, za to jsem vděčila taky mé tchyni. Na novém pracovišti jsem se postupně se všemi seznámila, poznávala jiný zaběhnutý systém práce, který se lišil od mého předchozího zaměstnání, ale postupně jsem se do toho dostala a s některými kolegyněmi navázala i kamarádský vztah. Takže v práci to celkem šlo, Pavel, když někdy skončil v práci dřív než já, čekával mě před vrátnicí a společně jsme šli domů. Nebylo to daleko, k naší ubytovně jsme to měli jen asi 15 minut cesty a to jsme se ještě stavovali cestou v malinkém obchůdku, kde jsme si koupili 1/4 chleba a něco k tomu, jen tolik, co sníme k večeři a další den na snídani, protože ledničku jsme neměli. Taky scházela pračka, co se dalo, tak jsem všechno prala ručně v umývadle. Po večerech jsem zkoušela něco jednoduchého uvařit, někdy s lepším, jindy s horším výsledkem, ale sníst se to naštěstí dalo vždy.

O víkendech jsme chodívali v létě společně k vodě, Pavel chytal ryby a já jsem si na dece četla a opalovala se, někdy jsem taky zkoušela ulovit nějakou tu rybičku a nasmáli jsme se nad mým rybářským uměním. Také jsme chodívali na návštěvy k Pavlovým rodičům, potkávali se s jeho kamarády, známými. Když mě některým představil jako svou manželku, mysleli si, že si dělá legraci, nechtěli věřit, že se oženil, hlavně když zjistili, že se ženit „nemusel“. Ukazoval mi město, jeho zákoutí i malé uličky, po večerech jsme chodívali do kina, na procházky, nebo si jen v klidu doma povídali nebo četli. Neměli jsme v té době žádný internet, mobily, dokonce ani televizi, přesto jsme byli šťastní.

Nelitovala jsem svého rozhodnutí odejít za ním do neznámého města a nechat za sebou dosavadní život. Byli jsme spolu, to bylo pro mě hlavní. Po svatbě se náš vztah nezměnil, pokračovali jsme jakoby tam, kde jsme kvůli jeho vojně museli přestat, až na to, že v jiném městě, se společným bydlením a s prstýnky na rukou.

Areiv - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete