Výlet do Prahy

Je hezký den, sluníčko vykukuje mezi obláčky a já s manželem jsme se rozhodli, že si uděláme  výlet do Prahy. Spojili jsme příjemné s užitečným, protože si tam manžel musí něco vyřídit. Po 18 letech jsme vyrazili do Prahy.

Na nádraží jsem si zakoupila asi třiceticentimetrovou bagetu se šunkovým salámem,  pití a noviny a čekali jsme na vlak, který měl 25 minut zpoždění. Když vlak přijel, nasedli jsme a já po prvním kilometru rozbalila svoji bagetu. Vždy,  když někam cestuji, hned po prvních metrech dostávám hlad. Taková cesta se mi líbí, když je pohodlí a mám jistotu, že dorazíme do cíle. Ten nahoře mě neobdařil orientačním smyslem, takže bych nikam sama nedojela a eventuelně se i ztratila. Rodina si vždy ze mne dělala legraci, že mi dají ceduli na krk, v případě mé ztráty. Ale tentokrát jsem byla v klidu, měla jsem vedle sebe manžela, který je přeborníkem v orientaci, nikoliv v orientačním běhu.

Na hlavním nádraží v Praze jsme si zakoupili jízdenky do metra a já se držela manžela za ruku, nebo za tričko, aby se mi neztratil, lépe řečeno, aby on mě neztratil. Připomnělo mi to, že vypadám jako  babička „Yeta“  v televizním seriálu na jisté televizní stanici, musela jsem se sama sobě smát. „Půjdeme se podívat na Hrad?“ zeptal se mě. „Jo, podívám se na vojáky, eventuelně nám pan prezident zamává z okna,“ snažím se být vtipná. Nastoupili jsme do vláčku a tvářili se jako světáci, obzvlášť já. Vláček zastavuje a my čekáme, až se otevřou dveře…Najednou mezi nás vnikne cizí ruka a zmáčkne tlačítko na dveřích, a dveře se následně otevřely. Omluvili jsme se, že nejsme místní a zkritizovali jsme se, že jsme burani z vesnice. Slečna se jen chápavě usmála. Konečně jsme se dostali z metra někam ven a kráčeli k Hradu. Kolem nás proudily davy cizinců, výletníků a turistů. Vzpomněla jsem si ihned na sestru pana Krause, která v televizi v jeho pořadu nařkla Čechy, že “smrdíme“. 

Každý, kdo kolem mě prošel, natáhla jsem nosem jeho pižmo. Nic, nic jsem necítila, eventuelně jen vůni. „Nech toho, vypadáš jak ohař na honu,“ kritizuje mě manžel. Ale mně to nedalo, a místo toho, abych vnímala krásu Prahy a Hradu, očichávala jsem kolemjdoucí. Na Staroměstském náměstí jsme se zastavili, že si prohlídneme orloj. Sedli jsme si na lavičku a sledovali  cestovní ruch. Můj zrak zamířil  na lavičku, kde měla půlnoc jedna bezdomovkyně. „No běž si čichnout,“ směje se mi manžel. „No prosím tě, jsi trapný,“ hájím se, že neočichávám lidi, ale jen ty, co jdou kolem mě. Orloj odbíjí celou a my spěcháme podívat se na svaté. „Je to hezký, co. Naši předkové byli machři,“ znalecky pokývá hlavou manžel.  „Hmmm,“ souhlasím a chci pomalu odejít. „Kam jdeš? Ještě tam půjde kostlivec,“ zastavuje mě. „Ale kdepak, kostlivec je tamhle dole a bimbá tím zvonečkem,“ směji se manželovi. „Ty vogo, já ho vůbec neviděl,“ diví se. Zamáváme trubači, který z rozhledny odtroubil  a mával na přítomné nějakým praporem nebo co to bylo. Lidé kolem tleskali, my se rozhlížíme a tleskáme také, abychom byli in. Odcházíme a já dostávám hlad. Jen tak ledabyle se rozhlížím po místních restauracích a zahrádkách, voní tu jídlo a kolem mě proběhne číšník s nádherně upraveným šlehačkovým pohárem. „Hmmm, to by jsem si dala,“ žadoním. „No jo, doma ti koupím nanukáč, víš, kolik to tady stojí peněz?“ Jen se podívám na tabuli s menu a uvedenými částkami a přejde mě chuť. Guláš za 268 Kč a když si ho dám uvnitř restaurace, tak jen za 168 Kč. Utřela jsem si pot z čela a ihned zapomněla na ten krásný šlehačkový pohár a na chuť k jídlu.

Vracíme se domů, na nádraží jsme si zakoupili 2x lístek celkem za 28 Kč, v restauraci si dali oběd svíčkovou a vepřoknedlozelo celkem za 150 Kč. Nyní jsem si uvědomila,  jak moc miluji SVÉ město. Do Prahy se podívám,  asi až si našetřím, abych tam nevypadala jako buran z vesnice.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10