Výprava

Už opět nastal čas poutí a má vzpomínka se navrátila na dobu, kdy jsem i já byla ráda v tento čas ve víru tohoto dění. V našem městě tato tradice nebyla, kdepak, muselo se vláčkem motoráčkem za tetou. Mašinka měla dřevěné lavice a vesměs jezdívaly jen dva vagónky. Ovšem při pořádání této slávy se i nějaký přidal. Naše teta nám vždy napsala přesné datum, kdy sláva začne, tak aby nikdo nemohl zapomenout. Nebojte, děti nikdy na takovéto události nezapomínají. Můj tatínek šprýmař vymyslel pro letošní rok jednoduchý, leč prý účinný způsob, jak nás okamžitě všechny jedním ostřížím okem najít.

Víte, po jedné události, kdy se maminka na výletě ztratila, nic neponechával náhodě, vše do posledního detailu bylo promyšlené. Byl udělán přesný seznam kdo pojede, aby vše bylo jednodušší, nikdo se pak už nemohl přidat. Dle tatínka měl každý dost času, aby se mohl rozmyslet a vyjádřit svůj názor, tedy ano či ne. Jiná možnost neexistovala. Bylo nás tedy 14 členů této výpravy. 6 dospělých a 8 dětí. Pes musel zůstat doma i s babičkou. Nevím, kdo koho hlídal, ale babička odmítla v rámci zachování klidu někam vyrazit. Prý si postačí se zvířátky. Ano, pes, kočka, králíci i slepice jí dělali společnost.

Sraz celé skupinky byl tedy v naší kuchyni. Strejda, teta, sestřenka i bratránek netrpělivě očekávali, co se bude dít, náš tatínek nikomu ještě neprozradil, co že je v kufru, který byl položen na štokrdleti. Čekalo se na poslední členy výpravy, víte, sousedy.  Ač přes chodbu, což byla otázka jedné minuty, toto čekání se protáhlo na skoro 30minutové. Paní Bětka smažila řízky a ty nelze uspěchat. Pak přišla i s celou voňavou mísou. Každý člen měl připraven svůj batůžek žrádelníček, jak říkával Stano. Dále plastovou cestovní láhev, kapesník, 5 Kč na vlak, kdyby se náhodou ztratil, žvýkačku, jablíčko a sáček se svačinou. Ano, svačina byla chleba se řízkem a maminčina mramorová bábovka. Všechny batůžky byly tedy naplněny, v řadě srovnány a ... nastal ten velký okamžik překvapení, kdy se otevřel kufr.

Jen tatínek a soused věděli, co se tam ukrývá. Byla totiž nutná spolupráce i jiného výletníka k zajištění úspěchu akce. Světe div se, z kufru se vyndavala na tehdejší dobu zcela podpultová bílá trička ozdobená číslem 1 - 14! Už jistě chápete, proč bylo nutno uzavřít celou výpravu daleko dříve, než nastal den D. I uličnický pohled babičky svědčil o vědění, co bude následovat. Ano, celá naše tlupa byla rázem oblečena do tohoto modelu. Problém s velikostí nebyl, naše rodinky si vzájemně kupovaly dárky tohoto druhu k různým událostem, tam tatínek zabodoval, zeptal se maminky, ač nic netušila, ráda odpověděla. Zdar u souseda zajistil právě on. Nebo i plížící se tatínek k šňůře prádla na dvoře, co sousedka právě pověsila. To víte, co by neudělal. Tak se tedy stalo, že naším městečkem směr nádraží putovalo čtrnáct bílých triček s modrým číslem. Pravda, nás děcka to netrápilo, hlavně že jedeme a taky v neuspořádaném stavu to bylo docela normální. Sem tam náhodní chodci sice očkem zaznamenali cos, ale nikdo nekomentoval.

Před nádražím ovšem tatínek zavelel: "Stát! Seřadit jak husy, čtrnáctka podrží dveře a jeden po druhém hezky vcházejte směr vedle pokladny." Tady už jsme zaujali patřičnou zvědavost. Co to je za skupinu, ale nutno podotknout, pravda nebyla nikým odhalena. To samé se dělo při nástupu do vlaku, výstupu či trase po cestě k tetě. Náš číselný had kráčel vesele dál.

Jen u tety v baráku strejda oznámil, že tolik smíchu ještě nezažil za celý život, než nás spatřil z vikýře na půdě, jak kráčíme klikatou cestou, aby se ani jedno číslo nezatoulalo. Prý nám měl tatínek ještě dát špagát, aby nás nikdo nerozdělil. Inu, šťastně jsme k cíli dorazili. Na zahradě bylo postaveno sezení k odpočinku či k radosti, občerstvení, hrám. Nás děcka nikdo nepočítal, každý dostal 20 Kč a mohl vyrazit na rej a slávu poutě. Barák stál hned vedle kolotoče, tak se nikdo nemohl ztratit. Ani věk nejmladšího špunta, 4 roky, nevadil, hlídal ho starší, vlastně celá skupina, která se rázem rozrostla na počet 13 dětí. Ovšem pět jich bylo ošizeno o bílé tričko s číslem. Myslíte? Ale kdepak, tatínek předpokládal, že právě zde se děti mohou více zatoulat, tak i tato pětice dostala své bílé tričko. Občas tatínkové zaskočili na půdu, prý dohlédnout na drobotinu, co vyvádí. No na půdě byla strejdova zašívárna či trucovna s kanapíčkem, ale i almárka s vínem či kýbl s pivem. Co dodat. Čas běžel vesele dál. Děcka se vracela i vytrácela, užívala si poutě, rodiče se bavili.

Bohužel nastal čas návratu. Tu strejda dostal nápad, že nás všechny společně  vyprovodí. Ovšem aby to bylo stylové, musel i on s tetou mít patřičné tričko. Což zase nebyl takový problém. Sice tatínek nepočítal s touto variantou, ale trika se našla, barvou popsala a had se rázem rozrostl o  7 členů. Jistě si dokážete představit, jaký rozruch na vesnici tento prapodivný číselný had udělal. Cesta tam byla ještě poklidná, pouť nebyla otevřena, ale teď už vše bylo v plném proudu. Strejda, stejný šprýmař jako tatínek, doplnil naší výbavu o špagát, tak se každý musel ještě pravou rukou držet tohoto výmyslu a protože byl doma, měl všude po cestě plno kamarádů, občas zavelel: "Vpravo či vlevo hleď, levou rukou máváme!" Prostě si užíval radosti. Smíchu bylo všude dost a dost. Jen maminky se moc nesmály. Strejda trval na tom, že musí být vše jak bylo po cestě sem, aby nebyla jeho rodinka ošizena o zážitek, tak tatínek zopakoval své povely jako na začátku poutě. I s nástupem do vlaku, přesně podle čísel. Tam se vše nějak zvrtlo, neb děcka sice původně usedla tak, jak měla, ale chtěla se ještě naposledy rozloučit, zamávat, tak změť čísel nastala. Prostě jeden chumel.  Po rozjetí vlaku se teprve maminka uklidnila, když spatřila naše krásná trička plná fleků, šmouh a čehos, co rozhodně nepůjde vyprat. Jak byla ráda, co kdyby...

Z nádraží tatínek opět netrval na vytvoření hada, přece jen město a cíl byl dosažen, nikdo se neztratil. Babička při vyprávění ronila slzy a litovala, že přece jen se nezúčastnila této akce. Ale nebojte, vše bylo zdokumentováno jedním kolemjdoucím kamarádem a babička aspoň uviděla fotečky. Já je bohužel už nemám, v albu maminky se neobjevily. Inu, ne vše se zachovalo, ale náš číselný had ještě dlouho po této akci byl v místních kuloárech připomínán. Možná sám strejda se zasloužil o jeho životnosti u pamětníků. Bohužel spousta účastníků této akce už není mezi námi, ale vzpomínka zůstala skrytá a znovu objevena při spatření pozvánky na pouť 2013.

Tváře ulepené od cukrové vaty jsem jistě měla, s úsměvem  příběh dnes vyprávět jsem chtěla. Snad radost i smích v představách svých máte a na mne za toto podání se více  nehněváte.