V dnešní době je „in“ mluvit obecnou češtinou

Spisovný jazyk má v naší řeči nezastupitelné místo. Vyvíjel se, stejně jako naše země, s různými událostmi, které nás provázejí odnepaměti. Stejně tak, jak se měnila životní situace i úroveň u nás, proměňoval se i jazyk. Stačí vzpomenout období národního obrození, období boje němčiny s češtinou nebo dobu první a druhé světové války, která byla pro spoustu národů obrovskou zkouškou, stejně tak i pro jejich jazyk. Tyto a mnohé další události v našich dějinách nezpochybnitelně formovaly jazyk.

Dříve snad nebylo možné, aby v rozhlase či televizi někdo mluvil nespisovně. Vytříbený a spisovný projev byl opravdovou pochoutkou pro posluchačovo ucho. Dnes spisovný jazyk v médiích spíše upadá. Stačí si zapnout zpravodajství nejsledovanější české televizní stanice a nestačíme se divit. Redaktor nám říká, „že poslanci byly velmy nespokojený s tim, že zákon neprošel do dalšího čteňý“. Nejspíše mu na tom nepřijde nic divného. Ale na televizi se nedívají jen lidé z Prahy a okolí, a proto pobouření v moravských a slezských domácnostech by mohlo být na místě. Kde až je ta míra pronikání nespisovné, v tomto případě obecné, češtiny do spisovného jazyka? Nespisovným jazykem u nás sice mluví na šedesát procent lidí, jak se ve svém článku zmiňují Václav Cvrček a Petr Vybíral, ale to neznamená, že by snad nespisovný jazyk měl nahradit jazyk spisovný, ne? Nepřijde mi dostatečně důstojné, aby na mě v médiích nebo proslovech veřejně činných lidí někdo mluvil nespisovně, většinou bohužel obecnou češtinou.

Obecná čeština je pro mnohé lidi výrazem přidružení k alfě a omeze Česka, a tou je nepochybně Praha. Šíří se z Čech na Moravu, kde ji mnoho lidí přejímá. Přijde mi, že je v dnešní době „in“ mluvit obecnou češtinou, hlavně u mladých. Souhlasím s Václavem Cvrčkem a Petrem Vybíralem, když ve svém článku „Mluvme, jak nám zobák narost“, uvádějí, že tradiční moravský dialekt mizí a nahrazuje ho obecná čeština, což je bezpochyby škoda. Ztrácí se krajová nářečí. Mnozí lidé se stydí za odlišnost svého jazyka, a proto raději tuctově zapadnou mezi ty, kteří mluví obecnou češtinou. Argumentují tím, že jim lidé nerozumí, když mluví dialektem, což je možná pravda, ale nářečí má své kouzlo. Je součástí naší historie a naštěstí i současnosti a měli bychom si jej uchovávat živé co nejdéle. Vždyť takovou Hanou nebo Chodsko bez nářečí si neumím dost dobře představit.

Moje třiaosmdesátiletá babička prožila celý svůj život v Československé nyní České republice, a přesto, v nadsázce řečeno, Čechům nerozumí. Český jazyk se od dob černobílých filmů, zdvořilých gentlemanů Oldřichů Nových a Svatopluků Benešů, přes budovatelské seriály komunistického režimu, poněkud změnil a přejal spoustu cizích slov, které jsou dnes běžnou součástí naší mluvy, ale senioři v jazyce vlastně tápou. I jejich mluva se mnohdy nijak nezměnila a jakoby ustrnuli. Určitě to také souvisí s bydlištěm starších lidí. Důchodci žijící ve městech mají přece jen větší možnosti kulturního vyžití, které je nepochybně stále udržuje v kontaktu s dnešní „modernější“ češtinou, než senioři na vesnicích.

Po „sametové revoluci“ v roce 1989 se nám otevřely dveře do celého světa a měnila se naše země. Spolu s tím se měnil i náš jazyk. Mám pocit, že s naším vstupem do Evropské unie se neztratila nejen naše politická suverenita a svrchovanost, možnost samostatných a nezávislých rozhodnutí, ale mám také dojem, že se pomalu vytrácí jakási suverenita českého jazyka, chcete-li české řeči. Vždyť reprezentace České republiky na mezinárodním politickém poli probíhá vždy v jiném jazyce než českém. Je to samozřejmě tím, že čeština nepatří mezi světové jazyky, nemluví jí tedy masy lidí, takže je to logické. Zároveň jako vlastenka bych měla velkou radost, kdybych se na půdě Evropského parlamentu dočkala proslovu v češtině, kterému bychom my Češi rozuměli i bez překladu. Vždyť proč bychom nemohli češtinu na evropské scéně trošku „zpropagovat“?


Zdroj: CVRČEK, V. – Mluvme, jak nám zobák narost