Shrek

Po špatných zkušenostech s muži jsem žila dost dlouho sama. Dostatečně dlouho na to, abych si uvědomila, že nemám potřebu ani touhu to měnit. Byla jsem to nakonec vždy já, která pronesla osvobozující větu: „Chvála za to, že jsem sama!,“ ve chvílích, kdy mé kamarádky plakaly po zjištění, že je jim muž nevěrný, nebo zjistily, že si nadělal dluhy, či je začal bít.

Ve svém mužů prostém životě jsem zažila nejedno zklamání mých kamarádek a byla svědkem nejednoho rozvodového řízení, kde se mnoha lidem roztříštil v okamžiku jejich sen na maličké střepy, které nikdy nedokázali natolik sesbírat, aby se i po rozvodu cítili spokojeně a z pouhých střepů byla celistvá rovina poskytující jim spokojenost a jistotu v životě.

Ani já nejsem tvrdá a necitelná a lásky prostá ženská. I já zamlada milovala a dala bych pro lásku vše. Život mě ale naučil spoléhat se sama na sebe, protože já jediná jsem sama sobě nepodrazila nohy. Prošla jsem si obdobím plným lásky, prošla jsem si obdobím neštěstí a strádání, bolesti a zármutku. A došla jsem až tam, kde stojím nyní. Nyní žiji sama. Dlouho žiji sama. Z pouhé „přestávky“ mezi vztahy jsem právě v tomto stavu našla zalíbení, spokojenost a bezpečí, jako když je malá osamělá bárka zakotvená v přístavu, kde na ni nefouká a chrání ji pevné lanoví. Z pouhého stavu náhod jsem v osamělém životě našla tolik kladů, že muže prostě nehledám. Když jsem ve svém životě měla jakéhokoli partnera, vždy jsem na konci vztahu došla k závěru, že vztah mi víc bral, než dával. Možná za to může i fakt, že jsem silná osobnost. Dokážu s penězi, které mám, hospodařit a netrpím nouzí, nemám dluhy. Mám spoustu koníčků, které mě naplňují a vyplňují můj čas. Miluji lidi a nemusím je vlastnit. A proto mám spoustu kamarádů a známých. A nakonec jsem to právě já, která často ani nemá čas, protože si ve svém časovém harmonogramu naplánuji tolik bezpodmínečně nutných akcí, bez kterých nemůže být. A tak uznejte, na co by mi byl muž?

Ale i já, ač pevně přesvědčená, že je mi v současném bytí nejlépe, občas vyplouvám jako ta bárka na rozbouřené moře vstříc dobrodružství. I já se občas nechám strhnout k riskování a snad i snem o tom, že pro malou bárku může být někde na širém moři něco lepšího, zajímavějšího a vzrušujícího, než je domovský přístav, v kterém zakotvila.

Ten den byl jako kterýkoli jiný. Po nákupu a vyvenčení psa jsem si usmyslela, že zajdu na bazén. Nebyla jsem tam už celých pět dní, a takto dlouhá pauza v plavání u mě nebývá častá. Nachystala jsem si tašku se všemi proprietami a vyrazila jsem. V lázních, kam chodívám kvůli teplé vodě, jsem kráčela dobře známou chodbou až do míst, která začínala „vonět“ chlorem. Současně s vůní chloru jsem zahlédla u vchodu velkou tabuli. „SANITÁRNÍ DEN“, hlásala tabule.

Jak já tento den nenávidím! Připadá mi, že ač se tato tabule objeví na vchodu do bazénu párkrát do roka, já vždy přijdu ve chvíli, kdy tu visí. Můžu si zjistit tento pro plavání chtivé návštěvníky nepříznivý den na počítači, já ale stále doufám, že mě mine. Neminul. Už tolikrát mě neminul, a neušetřil mě ani dnes. Potupně jsem zařadila zpátečku. V baru u bazénu bylo živo. Ten sanitární den nemívá. Já ale přišla za sportem, a ne koupit si kafe nebo víno za cenu několika jejich balení. Pod velkoplošnou televizí seděl tlustý muž tak v mém věku, který mě se zájmem pozoroval. Otočila jsem se a odcházela.

Připadá mi vždy smutné, když se musím vracet z bazénu bez toho, abych si zaplavala. A tak jsem se smutně loudala a kopala do kamínků na chodníku.

„Můžu vás na něco pozvat?“ ozvalo se za mými zády. Zprvu jsem nemyslela, že to patří mně. Když se ale dotaz opakoval, otočila jsem se. Byl to ten muž z baru. Byl ohromný. Nejen, že měl obří břicho a celkově úctyhodný objem v pase, on byl také vysoký. Měřil snad dva metry. Představila jsem si, kolik asi váží. Muselo to být hodně přes sto kilo. Pak jsem si uvědomila, že na toho Golema vejrám s otevřenou pusou.

„Cože?“

„No, jestli vás můžu pozvat na něco dobrého? Třeba zákusek?“ Golem se usmíval. Měl kulaté tváře, které se leskly.

„Držím dietu.“ Procedila jsem tu informaci mezi zuby. Ne, dietu jsem nedržela, jen už několik let chci zhubnout. A čím víc chci zhubnout, tím víc přibírám na váze. Tato touha míjící se účinkem trvá zhruba od doby, kdy se mi narodil můj již dospělý syn. Podle toho, jakým směrem se ale ubírá můj život, bude toto přání mým přáním celoživotním a už s ním i umřu.

„Tak na kávu, nebo na džus, na víno, na….“ Golem se snažil mě zaujmout. Vyjmenovával názvy, jako by přímo četl nápojový lístek. Bylo mi ho líto. Vypadal, že bude hodný. Takový by člověka dokázal ochránit. Vždy, když jsem byla na horách jen sama se svým psem, jsem si uvědomila, že mužský ochránce by pro tento účel nebyl k zahození. Nehodlala jsem ale hledat partnera jen proto, že párkrát v sezoně zajdu na túru. A i Golema jsem chtěla odmítnout. Byla jsem ale tak rozladěná z toho, že byl bazén zavřený, že jsem nakonec souhlasila.

„Kam chcete? Zajdeme zpátky do lázní?“ Usmíval se a vypadal přes svou obrovitost mile. Být zelený, myslela bych si, že jsem právě potkala Shreka.

„Ne, do lázní ne. Nebo ano.“ Cupitala jsem vedle toho obřího tvora a připadala si i se svou mírně korpulentní postavou jako drobná zranitelná dívka. Vlastně mi to lichotilo, že jsem já ta štíhlá, drobná a zranitelná v páru.

„Jmenuji se Kamil,“ řekl a já mu jako žena první podala ruku. Zajela do jeho jako do svěráku. Ten musí mít ale sílu!

Nemýlila jsem se, když jsem odhadovala jeho věk. Kamil byl o rok starší než já. Poručila jsem si kávu, ale on mě přiměl ještě k dvěma deci vína. Sám vypil několik piv. Jejich počet jsem přestala sledovat u třetího kousku.

„Nemám ráda, když někdo moc pije,“ mírnila jsem jeho apetit. Zlatavý mok do něj vklouzl, jako by byl bezedný. Pak jsem si ale uvědomila, že takové obří tělo toho snese víc, než tělo normálních lidí, a přestala se o jeho pití zajímat.

Povyprávěl mi, že je svobodný, přestože má už dospělou dceru. S její matkou se nikdy neoženil, a vlastně s ní ani nikdy nežil. Kamil žil sám a slušně vydělával. To ostatně musel, protože toho dokázal také hodně sníst. Útratu v lázních platil on a razantně odmítl mou nabídku, že si za sebe zaplatím sama.

„Uvidíme se zítra? Až skončíme v práci?“ ptal se při loučení s nadějí v hlase.

Dívala jsem se na toho obřího člověka, který měl upřímnou radost z toho, že mě poznal, a přemýšlela jsem, o co vlastně mu jde? Znám muže, kteří osloví ženu, pozvou ji na drink s nadějí, že poté skončí v jejich posteli. Znám také takové, kteří „hledají lásku“, jak to nazývají, ale pozvou ženu na kávu a hlídají, aby si náhodou neobjednala ještě něco k tomu. Ale Kamil byl laskavý a stále mě přemlouval, jestli si nedám k vínu a kávě i večeři. A po prvním večeru nenaléhal, abych šla k němu domů, nebo abych ho pozvala do svého soukromí.

„Co hledáš?“ Zaútočila jsem přímo a nečekaně jasnou otázkou.

„Já? Nevím. Líbíš se mi, vzrušuješ mě. Jsi sama a já jsem sám. Tak jsem chtěl být s tebou, popovídat si. No, a když jsem teď zjistil, že jsme na tom stejně, napadlo mě, že tě chci vídat dál.“ Mluvil celkem logicky. Já ovšem neztratila nic ze své bojovnosti.

„Nejsem skalp, to tě upozorňuji!“ Tu větu jsem řekla tak rázně, až poodstoupil o krok dozadu.

„Kdybych hledal skalp, tak tě nezvu na večeři, ale úplně jinam.“ Opět pohotová a zcela logická odpověď.

Nevím ani proč, ale domluvila jsem se s Kamilem, alias Golemem Shrekem, jak jsem si ho v hlavě pojmenovala, na druhý den. Oba jsme končili v práci ve dvě hodiny odpoledne a měli jsme tudíž celkem dostatečné volno na krásnou procházku. Druhý den jsem na schůzku přišla i s mým psem. Nevadilo mu to. Hodlala jsem dát Kamilovi pořádně do těla. Očekávala jsem, že mně a mému psovi nebude stačit. Naplánovala jsem dlouhý okruh městem. Ušli jsme přes patnáct kilometrů, ale na Kamilovi nebylo znát, že by byl unavený.

„Chodíš na hory?“ zeptala jsem se.

„Jo, a rád.“ Křenil se na mě. Asi odtušil, že mě překvapil. „A posiluju. Nejsem jen tlustý, mám i svaly.“

Popadl mou ruku a položil ji nahoru na své paže. Cítila jsem pevný sval. Sklouzla jsem rukou k jeho pupku a nečekaně ho do něj píchla prstem.

„Jenže schované v tuku, že?“ Smála jsem se.

„Nepíchej, nebo budu taky.“ Kamil napřáhl ruku k mému dekoltu, ale já ucukla. Vlastně mi s ním bylo fajn. Nakonec mě pozval i do restaurace na večeři. Dala jsem domů psa a šli jsme. Já s průpovídkami, že takto pozdě už nejím a on s velkou chutí. Snědl celou porci, zatímco já asi dvě sousta nechala, a automaticky zaplatil útratu.

„To tak nejde, abys vždy platil,“ namítala jsem. Protože dal velké spropitné a už jsem znala také jeho povolání, kde si nevydělal zrovna málo, věděla jsem, že si to může dovolit. To já po restauracích nechodím a nemohla bych si dovolit tolik utrácet. A nikdy jsem nepoznala chlapa, který by mě takto automaticky hostil hned od začátku. Obvykle k mužské pohostinnosti docházelo postupně s mou vstřícností, a to především v intimní oblasti. Kamil byl zkrátka dobrácký Shrek.

Přestože, jak sám prozradil, neměl u žen štěstí, protože ty hledají štíhlejší protějšky, já si na nic nemohla stěžovat. Jak jsme se postupně poznávali, ochotně mi pomáhal s nákupy a vždy se přizpůsobil mým časovým možnostem. Doma měl útulno a poměrně luxusně vybaveno. Nebyl to skrblík, udělal si na mě vždy čas, nezapáchal a po nějaké době se mnou navštívil i lázeňský bazén. Obávala jsem se trochu, jak bude vypadat v plavkách. Znajíc své tělo, zvolil volnější plavky, a tak moc nevyčníval z davu. Jeho obří postava měla jednu velkou výhodu. Já, coby zamindrákovaná už ne nejmladší žena se cítila vždy zle vedle muže pro svou ženskou postavu a už jen vzpomínala na svůj kdysi útlý pas. Vedle Kamila jsem se ale cítila dostatečně štíhlá a žádoucí.

A tak se také stalo, že naše schůzky přešly v něco víc. Nebavili jsme se o tom, co z našeho vztahu bude a jestli plánujeme žít spolu až do smrti, jak jsem plánovala kdysi, jako hloupá holka. Náš přátelský vztah přešel v milenecký. Přesto jsem trvala na pravidelné dávce pohybu v přírodě, a Kamil nikdy nebyl proti. Zjistila jsem, že ani jeho tloušťka nesnížila jeho výkon. Je dostatečně pohyblivý i pružný. Časem jsem zjistila, že jsem našla něco, co jsem nikdy nehledala. Nikdy bych s Kamilem nechtěla sdílet společnou domácnost. Je natolik žravý, že bych byla chudák. Představuji si samu sebe, jak v obřím desetilitrovém hrnci vařím celý den guláš, který můj Shrek vyžunkne během dvaceti minut, a k tomu vypije pět půllitrů zlatavého moku, nebo rovnou čtyři litry známé černé limonády s obří porcí cukru, která se objevuje v reklamách už odpradávna.

Ne, s Kamilem máme jasná pravidla. Trávíme spolu čas téměř denně, a když spolu nejsme, voláme si. Já nechci žít s ním a on možná ani se mnou. Ale nedělá mu problém přizpůsobit se mi. Jí za tři pořádné chlapy, ale vše si platí a vždy pozve do restaurace i mě. Jsem obletovaná, možná i milovaná, nijak nestrádám.

Z bárky uvázané v přístavu se stala bárka, která každý den vyráží na moře, kde si užívá hru s vlnami a rozkoše volného plutí po boku obří tankové lodě, která ji vždy ochrání. Lodě, která zvenku vypadá nebezpečně, ale jen malá bezejmenná obyčejná bárka ví, že pro ni není nebezpečím.

Vždy se ale, pro jistotu, vrátím na noc zakotvit. Vyhovuje to tak mně, malé bárce, i Shrekovi.