Spravedlivá odplata

Ženil jsem se ve dvaceti. Já vím, že když žena čeká dítě, říká se tomu, že „musí“. Já ale hlavně chtěl! Vlasta studovala medicínu a byla tak šikovná, že si atestace dokázala udělat i na mateřské. Já jí s ekonomickou fakultou dokázal maximálně vyjít vstříc. Měl jsem už tehdy poměrně vysoký post a mohl jsem si dovolit pár měsíců v práci nebýt.

A tak, ač jsme měli malého Radečka, měl jsem doma paní doktorku. Naše manželství bylo krásné, protkané láskou a porozuměním. Po Radkovi se narodil Roman. Kluci byli jen rok a půl od sebe, a tak si náramně rozuměli. Tehdy jsme zrekonstruovali dům po mých rodičích a přestěhovali jsme se tam. Měl jsem tehdy dost vysoký plat na to, aby má žena mohla zůstat doma. Přesto, když bylo třeba, Vlasta sloužila za některého ze svých kolegů. Tvrdila, že si tak musí upevňovat znalosti a postavení lékaře. Zvládli jsme to, s hlídáním dětí nám ochotně a ráda pomohla má sestra, která dosud byla bezdětná.

Pět let po narození prvního dítěte se nám narodila Renátka. Tři děti, tři R v abecedě, naše „rychlá rota“, jak jsme s láskou říkávali. Byli jsme silná pětka. Ač se říkává, že v každém manželství proběhne občas hádka, nějaká ta rozepře, my se nikdy nehádali. Nebylo proč. Má žena byla od přírody mírný člověk a já, ač Beran, jsem ji nechtěl a neměl důvod proč zarmoutit. Děti jsme vedli k samostatnosti. Jezdívali jsme s nimi od jejich útlého dětství na dovolené pod stan, kde se kluci učili chytat ryby a naše malá princezna dováděla venku s ostatními dětmi. Nikdy jsem nezalitoval, že jsem si Vlastu vzal za ženu. Dokázala se postarat o domácnost, o děti, a ještě jí zbývalo dostatek času a energie, aby se věnovala i mně. A tak jsem nepřišel o pravidelné návštěvy divadla a měl doma i v ložnici oddanou a věrnou manželku. Náš dům byl oázou klidu a bezpečí i pro ostatní. Sousedé nás rádi navštěvovali, měli jsme spoustu přátel. Na zahradě jsme pořádali grilovací párty a děti byly vždy v kolektivu vrstevníků.

Když děti povyrostly, žena začala pracovat na plný úvazek jako pediatrička. Říkávala, že potřebuje mít stále kontakt s malými dětmi a my jsme dost staří na to, abychom se nadále rozmnožovali. Tři děti bylo tak akorát. Všechny tři děti se dobře učily, a všechny se brzy osamostatnily. Radek odešel na studia do Prahy, Roman po vysoké začal bydlet se slečnou v pronajatém bytě u nás ve městě a Renáta odjela studovat do Anglie. Mohli jsme si dovolit všechny tři děti vydržovat, pomáhat jim a zajistit jim slibnou budoucnost. Náš velký dům byl ale najednou prázdný. S Vlastou jsme se střídali ve směnách. Děti nám chyběly a každý prožíval svůj smutek jinak. Má žena se zakousla víc do práce a já trávil večery u televize. Někdy mou samotu doprovázela i sklenička něčeho ostřejšího.

 V tuto dobu odcházela má sekretářka do důchodu. Na její místo byla přijata nová, mladá kolegyně. Tereza měla něco málo přes dvacet let, když k nám nastoupila. Byla snaživá, pilná a atraktivní. Říkala mi „šéfe“ a nápadně často se předkláněla, snad abych ocenil bujnost jejího dekoltu. Mnohokrát jsem si říkal, že je ve věku mých dětí a já coby čerstvý čtyřicátník si musím zachovat odstup. Jenže Vlasta tehdy měla seminář v Norimberku a na několik dní odcestovala a v divadle byla premiéra divadelní hry, kterou jsem nechtěl za žádnou cenu propásnout. Má sestra se mnou nemohla jít. Konečně se i jí vydařil vztah s milovaným člověkem a po pěti letech v manželství vychovávala dvě menší děti. Starší Gábinka je mírně opožděná a sestra se jí věnuje na plný úvazek, ani do práce nechodí. Divadlo odmítla, musela se věnovat dceři.

„Nechtěla byste, Terezko, do divadla?“ začal jsem nenápadně. Co je na tom, že si vyjdu, ve vší počestnosti, se svou sekretářkou do divadla? Je to veřejné místo, za to mě nemůže nikdo odsoudit.

Zarděla se, sklopila mírně oči, a pak řekla: „Myslíte, šéfe, že si to můžu dovolit? Abych nepřišla do řečí.“

Dovolila si to. Když hra skončila, chtěl jsem ji odvézt, jako správný gentleman, domů, nebo jí alespoň zaplatit taxíka. Ona ale asi čekala víc.

„Myslíte, že je pozdě na skleničku?“ řekla laškovně.

Co jsem měl dělat? Pozval jsem ji do nedaleké restaurace na večeři. Svěřila se mi, jak je sama, opuštěná a jak nemá štěstí na vztahy.

„Ale vy jste ještě mladá, ten pravý si vás jistě najde,“ řekl jsem.

Chtěl jsem překormidlovat k jinému tématu. Díky němu jsem zjistil, že je to docela činorodé děvče. Tráví hodně času na chatě svých rodičů, věnuje se vodáctví, což bych do ní vůbec neřekl a vůbec má spoustu zajímavých koníčků.

„Kdybyste chtěl, pane šéfe, tak vás někdy můžu vzít na vodu. Klidně i se ženou, nebo dětmi,“ nabídla mi.

Má žena se vody příšerně bála. Nikdy se nenaučila plavat, a nebýt mě, plavat by neumělo ani jedno z našich tří dětí. Mě ale voda vždy lákala.

„Nevím, jestli je to vhodné,“ řekl jsem.

Usmála se a utrousila poznámku, že mám stejné dilema, jako ona, když jsem ji zval do divadla.

Na vodu se zanedlouho skutečně jelo. Vlasta ale odcestovala pracovně do Varšavy. Měla tam vést přednášku mladým medikům. Nechtěl jsem sedět sám doma. V práci jsme měli podnikovou dovolenou, děti neměly čas, aby se za mnou stavily, zahrada byla posekaná, pohnojená a upravená, v domě vládl jako vždy pořádek a já nevěděl, jak těch pár dní bez Vlasty přežiji. Nakonec jsem na vodu s Terezou jel. To už jsme si soukromě tykali. V práci mě i nadále oslovovala „šéfe“ a vykala mi, ale na vodě by bylo nepatřičné, abychom se takto oslovovali. S vodáky, a přiznám se, také s Terezou, mi bylo prima. Byl to jednodenní výlet. Na jeho konci mi laškovně ukázala prstíkem:

„Tak támhle za tím kopcem mají rodiče chatu. Rádi by tě, Karle, poznali. Můžeme u nich i přespat.“

Připadalo mi neslušné odmítnout, když mě vzala s sebou na vodu. Lodě byly odvezeny, o to se postaral mladík s přezdívkou „kapitán“. I já dostal svou přezdívku. Všichni mi říkali Nemo, a já tehdy vůbec netušil, že jsem se skutečně ztratil.

Nemohl jsem přijít na chatu Tereziných rodičů jen tak. Vtrhnout tam v otrhaném triku a pumpkách mi připadalo nedůstojné. V nedalekém městě jsem si koupil oblek. Nový oblek se hodí vždy. Užiji ho jak v kanceláři, tak na služebních cestách, při návštěvách divadla a jinde, kde budu doprovázet svou ženu. Tereza mi pomohla vybrat k obleku kravatu. Utrousila přitom poznámku, že žena, která vybírá muži kravatu, se často stává jeho legitimní ženou. Zasmál jsem se oné poznámce, koupil jsem kvalitní víno, kytici pro Terezinu maminku, kaviár a další lahůdky pro společné posezení.

Tereziny rodiče mě přivítali, jako by mě dávno znali.

„Tak to je tvůj pan ředitel, Terezko?“ uculovala se Terezina maminka a podávala mi ruku. Ač byla ve věku mé ženy, byla upravená a štíhlá jako proutek. To Vlasta po třech dětech měla pár kilo navíc. Také se už nelíčila, pokud nešla do divadla nebo nepřednášela někde po světě. Paní Lachůtková byla dokonale nalíčená, i když sázela salát nebo přihnojovala zahrádku.

„Ne, pouze jeho zástupce, paní Lachůtková,“ opravil jsem Terezinu maminku. Terezin otec byl drobný mužík s brejličkami v mém věku. A tak mi připadalo nepatřičné si s ním i nadále vykat. Potykal jsem si s Petrem, jak se Terezin táta jmenuje, a tím pádem muselo dojít i k tykání mezi jeho ženou Lenkou.

„Kde my vás ale uložíme?“ rozkládala Lenka rukama. Chatička to byla pěkná, měla ale jen dvě obytné místnosti.

„To já se vyspím klidně v kuchyňce na zemi,“ nabídl jsem.

„Kdepak, Karle, to nemůžeš myslet vážně,“ vložil se do debaty Petr. Chvilku to vypadalo, že bych mohl spát s Petrem v malém pokojíku, kde přespávala Tereza a Tereza by spala s maminkou. Petr se ale začal ošívat, že ho trápí záda a spaní v malém pokoji by nedal. Lenka taky odmítla spát v malém pokojíku. Prý se jí tam hůř dýchá, potřebuje prostor.

„Jste ale, děti, dospělí, jistě to přežijete v jednom pokoji. Však v kanceláři jste taky spolu sami,“ uzavřela Lenka a už nás lifrovala do malého pokoje. Neuspěl jsem s poznámkou, že s sebou nemám ani pyžamo.

„Jestli jsi, Karle, tak stydlivý, půjčím ti to své,“ nabídl Petr a už mi ho také nesl. Z pyžama mi koukaly nohy, ruce i ta část, která měla být radši zakrytá. S napůl holým zadkem jsem se cítil nanejvýš trapně. Zato Terezka se i tady předkláněla v krátké košilce, která toho víc odkrývala, než zakrývala. Tvrdila přitom, jak se jí ještě nechce spát, zhasla světlo a místo něj zapálila vonnou svíčku. To aby neprobudila rodiče, tvrdila. Divan u zdi nešel nijak oddělit. Byl tak úzký, že víc než dvojlůžko připomínal pohovku pro jednoho nocležníka.

Tu noc jsem svou čest uhájil. I když to mělo být naopak, to Tereza měla být cudnou a stydlivou, převzal jsem její roli a celou noc jsem byl ostražitý, abych byl své ženě věrný.

Bylo to ale období, kdy Vlasta jezdila mimo domov častěji, než kdy jindy. Přednášky, přebírání ocenění a další povinnosti ji vyhnaly z domu a já přestával být vůči Tereze ostražitý. Nakonec jsem podlehl svodům mladého dívčího těla a začal se s Terezou scházet častěji i mimo zaměstnání. Doufal jsem, že když budu chtít, naše kontakty zpřetrhám i za cenu, že bych Tereze našel nového šéfa. Já ale začal mít Terezu rád. Dávala mi to, co mi má žena neposkytla. Vlasta byla klidná a uvážlivá, Tereza divoká, plná vášně a překvapení. Nakonec má nevěra praskla. Vlasta trvala na rozvodu. Vysvětlila mi, že by přešla mou nevěru, už kvůli dětem, kdyby se jednalo o ojedinělý případ. Jednalo se ale o dlouhodobý vztah a, jak řekla, nejsme zase tak staří, abychom to přecházeli.

Nevěděl jsem, co si počít. Byla pravda, že jsem Terezu měl rád. Měl jsem rád i její rodiče. A tak jsem si Terezku nakonec vzal. Po svatbě bylo nemyslitelné, aby mi dělala i nadále sekretářku. A protože, jak poznamenala, vydělávám dost, abych uživil nás oba, mezitím jsem se totiž stal skutečně ředitelem, rozvázala pracovní poměr a stala se ženou v domácnosti.

Chtěl jsem nám koupit byt. Odmítl jsem totiž, aby Vlasta trpěla mým odchodem a jakkoli měnila své životní poměry, a tak jsem jí nechal dům po rodičích. Jednou s ní může bydlet některé z našich dětí s rodinou, až mi odpustí, že jsem odešel od jejich mámy. Radek, Roman i Renáta se totiž postavili po bok své mámy a na mě zanevřeli. Ani jsem se jim moc nedivil. Tereza ale v bytě žít nechtěla. A tak jsme si koupili menší dům nedaleko chaty jejích rodičů. Jezdil jsem do práce hodinu a půl, protože to bylo mnohem dál, než doposud. Přišel jsem a musel jsem se starat o zahradu. Přece bych nenechal křehkou Terezku sekat trávu tou těžkou sekačkou? To alespoň prohlásila Lenka, její máma. A protože ani ona a její drobný muž Petr nechtěli sekat trávu tak těžkou sekačkou, sekal jsem trávu i u nich na chatě. To jsem byl ještě slepý.

Po čase přišla Tereza s tím, že by chtěla dítě.

„Já ale děti mám, svou rychlou rotu,“ připomněl jsem.

„A to budeš tak krutý, že mi dítě nedopřeješ?“ zeptala se Tereza a na její stranu se přidala i její máma. Také Petr nic proti vnoučeti nenamítal. Já blázen jsem se nechal uvrtat a v téměř padesáti letech jsem zplodil potomka. Narodila se nám krásná Markétka. O měsíc později ale porodila své první dítě Radkova žena Magda. A tak se stalo, že na vítání občánků město vítalo do života nejen mou dceru, ale zároveň i mou vnučku. Ježí se mi chlupy na těle při pomyšlení, že má vnučka bude jednou sedět v lavici se svou nevlastní tetou!

Už jsem nebyl šťastný. Zastesklo se mi po klidu, který vnášela do mého života Vlasta. Nevážil jsem si klidných večerů u televize, návštěv divadel a rozumných rozhovorů. Příčilo se mi, že místo běhání v lese dává Vlasta přednost knihám. Teď mám vše. Běhám v pumpkách po zahradě, seču dvě zahrady, starám se o dvě domácnosti a musím svou ženu doprovázet na vodu, na túry, které stěží udýchám a plavání, které bylo mým koníčkem, je zaslouženým trestem, který podstupuji třikrát týdně za to, že mám mladou, krásnou a křehkou ženu. Uvažuji o rozvodu, ale je tu naše dcera Markétka. Té bych to asi neudělal. A tak se obávám, že dřív, než rozvodu, dočkám se prvního infarktu.