Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Nejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDYNejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDY Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 14.12. 2017
Dnes má svátek Lýdie
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Stírací los

8. 03. 2015 | Vaše příběhy

Po rozvodu mi oporu dělaly mé dvě dcery. Mladší, Jana, byla a je šťastně vdaná. Se svým milujícím manželem Zdeňkem povili tři děti. Ke dvěma holčičkám přibyl i vytoužený chlapeček Petr. Starší Klára neměla tolik štěstí ve výběru partnera, vychovávala svého syna Kristiána sama. Měla ale dobrou práci asistentky, ochotnou a milou nadřízenou, a tak péči o dítě skloubenou s prací dobře zvládala.

Stala jsem se babičkou na plný úvazek. Často jsem vyrážela se všemi vnoučaty na výlety. Od malička jsem je učila lásce k turistice, vodila je po rozhlednách a kopečcích v okolí.

„My máme ale hodnou babičku,“ pronášela děvčata směrem ke Kristiánovi, synovi druhé dcery.

„Já mám taky hodnou babičku,“ nedal se Kristián.

„Vy všichni máte stejnou babičku. Všichni jste má milovaná vnoučátka,“ smála jsem se drobným dětským šarvátkám.

Zatímco starší dcera Klára pracovala v administrativě, Jana s manželem se museli otáčet a pracovali ručně. Jana dělala na místním statku, Zdeněk byl uměleckým kovářem. Šikovným uměleckým kovářem. A tak si díky své píli a pracovitosti nevedli zle. Ovšem, z víkendů toho moc neměli. Jak dcera, tak zeť často pracovali o víkendech. Měli ale mě, babičku ochotnou se vždy postarat o děti.

A tak si časem postavili malý domeček a byli spokojení, zatímco starší dcera žila se svým synem v bytě ve městě.

Zdeněk se snažil přilepšit si dokonce různými melouchy. Tehdy šel pomáhat kamarádovi na stavbu. Byla sobota a on brzy ráno vyšel z domu s tím, že nejpozději ve dvě bude doma.

Dcera nachystala oběd a společně s dětmi se najedli. Pak jsem přišla já. Dávali jsme si právě kávičku se sladkou tečkou po obědě, když dcera měla telefonát.

„Kde je?“ slyšela jsem a viděla, jak se Janě koulí po tváři slzy.

„Co se stalo? Je snad něco se Zdeňkem?“ odtušila jsem, a instinktivně jsem k sobě přitiskla nejmladšího Petříka.

„Děti, běžte si hrát,“ křečovitě pobídla Jana děti. Bylo vidět, že nechce, aby ji slyšeli.

„Je v nemocnici. Měl úraz. Prý to vypadá zle,“ plakala mi v náručí. „Musím hned za ním. Pohlídáš děti?“

Jako by se musela ptát. Pohladila jsem ji po ruce, přikývla, a šla na dvůr za dětmi.

„Maminko, kam jdeš?“ ptala se Verunka, nejstarší vnučka, když zahlédla Janu u branky. „Můžu s tebou?“

„Musím něco zařídit, počkejte tu s babičkou,“ řekla Jana a stěží zakrývala pláč.

„Budeme si hrát na honěnou?“ žadonil Petřík. A to odpoutalo pozornost od Jany, která vyklouzla z branky.

Zdeněk utrpěl úraz hlavy, z kterého se rychle vzpamatovával. Horší byla ale jeho ruka. Lékaři nejdřív nevěděli, jestli ji zachrání. Nakonec přišel jen o dva články prstu. Přesto ho zaměstnavatel propustil. Nebyl to pracovní úraz, tak měl k propuštění nárok. Jana se starala o muže v rekonvalescenci a byla jediným živitelem rodiny. Utáhnout barák a uživit tři děti, tehdy už i Petřík nastupoval do první třídy základní školy, k tomu dva dospělé, bylo za plat na statku náročné.

Zdeněk si od úrazu nedokázal sehnat novou práci. Ač byl velice šikovný, nikde ho k manuální práci nevzali.

„Už jsem tu práci pomalu měl. Pak se mi podívali na ruku, a rozmysleli si to,“ lamentoval často.

„Zatracená práce, proč jsem si na tu haksnu nedal větší pozor!“

„Nevyčítej si to. Byl jsi přepracovaný z práce, ještě jsi šel na fušku. Musíme být rádi, že jsi přežil a odnesla to jen ruka,“ uklidňovala ho má dcera.

„Proč nemůžu na lyžák?“ plakala v zimě prostřední vnučka.

„Proč nesmím do kroužku?“ ptala se nejstarší.

A chudák Petřík si často posteskl, že musí nosit oblečení po svých dvou starších sestrách. Rodina musela šetřit.

Ale jinak se měli všichni rádi, a to bylo hlavní.

„Kdybych tak měl vstupní kapitál, udělal bych se pro sebe. Vzít za práci umím, k tomu mi ten prst nechybí. Zařídil bych si dílnu a jistě bych měl odbyt,“ často si posteskl Zdeněk.

„A co když budeme šetřit a jednou si dílničku otevřeš?“ ptala se ho Jana.

„Na dětech ale šetřit nehodlám!“ práskl do stolu Zdeněk, vzorný táta svých dětí. „A taková kovářská dílna, ve které bych mohl dělat vše, by vyšla na takových 400 000,-- korun!“ uzavřel debatu Zdeněk.

Jednou přišel domů se stíracím losem.

„Proč to kupuješ, víš, že v tom nevyhraješ. Když bude mít někdo štěstí, tak zase bohatý,“ řekla mu Jana.

„První cena je milion. To by bylo! Ale mně by stačilo i těch 250 000,--, což je až třetí cena. To by možná šla otevřít dílnička,“ zasnil se Zdeněk.

„Vyhrávají jen bohatí. Vždycky mají štěstí jen bohatí, chudí si musí každou korunu těžce vydělat,“ podotkla Jana, a ztěžka zasedla ke stolu. Poslední dobou jsem pozorovala, že ji práce na statku zmáhá. Brala si záměrně víkendové šichty, zůstávala na přesčasy, aby přinesla domů o pár korun víc.

„Měla bys víc odpočívat,“ znepokojovalo mě to.

„Ale já chci něco vydělat. Zdeněk jde občas na nějakou tu fušku, ale normální práci na smlouvu s tou rukou ne a ne dostat. Věří ve své losy. Občas vyhraje deset, dvacet korun. Asi dvakrát vyhrál dokonce stovku nebo dvě. To ale vloží zpět do losů. Ne, neprodělává, je pořád na svém. Ale ty statisíce ne a ne vyhrát. A já v to nevěřím,“ svěřila se dcera.

„Ale Jani, když neprodělá, tak mu to dovol. Někdo chodí na ryby, někdo do hospody. Zdeněk se drží rodiny, baráku, na zahradě dělá dost, kolem domu taky. A třeba jednou vyhraje ten svůj poklad,“ usmála jsem se.

„Ani nevíš, jak bych mu to přála. A ne ani tak kvůli těm penězům. On by je stejně zúročil prací. Byl by šťastný. Dokáže krásné věci ze železa,“ zasnila se dcera.

„Já vím. A nejen se železem.“ Vždyť veškeré práce u mě doma dělal Zdeněk. Rozuměl vodě, elektřině, dokázal vymalovat, opravit bojler i další kutilské práce. Mám moc šikovného zetě!

Krátce před Vánoci přišel Zdeněk z procházky s dětmi a položil na stůl stírací los. „Ten si rozbalím až pod stromečkem!“ usmál se.

„Ty ses zbláznil! Celý rok kupuješ losy za deset, dvacet korun, a teď rovnou za stovku?“ spráskla Jana ruce. „Ty jsi normálně závislý! Za tu stovku mohly mít děti něco dobrého a ty to dáš za papírek.“

„Ale hlavní cena je 1 500 000,-- korun! Za to by byla dílna, dovolená pro celou rodinu a ještě by nám zbylo. Slyšel jsem, že na dražší losy je větší šance výhry!“

„A kdo ji vyhraje? Nějaký papaláš!“ rozčílila se Jana, a víc o losu nemluvila.

Štědrý den jsem slavila v rodině své mladší dcery, druhý den jsem jela ke starší Kláře. Při večeři vládla sváteční atmosféra a děti byly při rozbalování dárků kouzelné. Vzpomínala jsem na dětství svých dcer a byla šťastná. I Zdeněk vypadal spokojeně. Poslední dobou byl hodně smutný. Celý život byl zvyklý tvrdě pracovat, a poslední dobou dělal jen občas a domů nenosil tolik peněz, kolik by si přál.

„Tak si zazpíváme koledy!“ halekal.

Najednou uprostřed zpěvu vyskočil a utíkal ke stromečku. „Ještě jeden dárek nám tu Ježíšek donesl, děti!“ Sundal ze stromečku zavěšený los, který tam umně naaranžoval, a v konečné fázi na něj zapomněl. „Na, ty rád stíráš losy. A když tam budeš mít tři hvězdičky, nebo srdíčka, nebo něco jiného třikrát, křič,“ podal los nejmladšímu Petrovi. Ten nadšeně stíral los, zatímco tatínek se sestrami už opět zpívali koledy.

„Tati, a tři trumpety můžou být?“ křičel po chvilce Petr.

„Sám jsi trumpetka. Musí být tři,“ smál se Zdeněk.

„Ale ony jsou tři!“

„Ukaž,“ Zdeněk přešel ke svému synovi a nahlédl mu přes rameno. „Ony jsou opravdu tři! Jano, maminko, Petr nám setřel tři trumpety!“ radoval se Zdeněk.

„A kolik to tak je? Dvacet, nebo padesát korun?“ řekla klidně Jana.

„Dvě stě padesát! Ale tisíc. Máme dvě stě padesát tisíc, děti!“ Zdeněk popadl Petra do náruče a tancoval s ním po pokoji. Nepletl se. Výhra mu byla vyplacena a on si zařídil soukromou dílničku. První zakázky mu vynesly dost, aby dílnu mohl rozšířit a dokonce i přijmout šikovného mladíka k ruce. Od té doby se mu zakázky jen hrnuly. A rodina je opět šťastná.

Los si Zdeněk koupí jen příležitostně. Tvrdí, že štěstí už pokoušel dost… 


čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
« Předchozí   1   2   3  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Krásný příběh (pohádka) s dobrým koncem !!!
Obrázek uživatelky
profil
Moc hezký příběh, je to jako pohádka......Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
článek moc pěkný,ukápla i slzička
Obrázek uživatelky
profil
a rodince jsem tu výhru přála. Hlavně, že vše dobře dopadlo a jsou šťastni. SmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Pěkný článek.Smajlík Při čtení jsem měla chuť nakouknout na konec, ale odolala jsem. Odměnou byl dobrý konec! Ať se rodince stále daří!Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles