Sukýnka

Když se v našem městě objevil ten inzerát, že hledají prodavačku do nedalekého obchůdku (v těch prostorách bylo už kdeco, včetně pohřební služby), nenechalo mě to klidnou. Přestože jsem už nějakou dobu měla stálé zaměstnání, práce prodavačky, kterou jsem v minulosti dělala, mě lákala víc. V tu dobu jsem pracovala v dělnické sféře. Pracovní kolektiv byl dobrý, ale práce nikterak zajímavá. Měla jsem ale práci na neurčito, a tak jsem byla spokojená.  O to víc jsem se divila sama sobě, že jsem na místo podala žádost s životopisem. Ale co, za zkoušku nic nedám, a určitě mě nevyberou.

V obchůdku měl vzniknout dětský butik. Práce, o které by snila určitě nejedna žena. Byla jsem si jistá, že mě, která se věkově pohybuje mezi čtyřicítkou a padesátkou, nevyberou. Takový butik pro děti chce mladou krev. Na pohovor jsem se dostavila, jak jsem si namlouvala, jen do počtu. Byla jsem klidná, protože jsem si byla jistá, že šanci nemám. O to víc mě udivilo, že jsem pohovor vyhrála.

Můj vedoucí mě ovšem nechtěl pustit.

„Musíte si podat výpověď a dodržet dvouměsíční výpovědní lhůtu,“ hřímal.

Tak dlouho ovšem v obchůdku čekat nemohli. Nakonec se v práci nade mnou přece jen slitovali. Ukončili se mnou pracovní poměr dohodou a já mohla nastoupit do krámku. Nebylo už cesty zpět. Pokud bych se neosvědčila, nebo by krámek zavřel, byla bych bez práce. Vrátit se do svého starého zaměstnání by mi má hrdost nedovolila.

Krámek kupodivu prosperoval. Na začátku si pomalu hledal klientelu, protože lidé byli zvyklí nakupovat i dětské oblečení v supermarketech a velkých obchodních centrech, nebo levně na tržnici. Časem si ale našel cestu k zákazníkům, a já se také osvědčila. V obchůdku jsem se cítila jako ryba ve vodě a já si na svou předchozí práci vzpomněla jen, když mě kontaktovali přátelé, které jsem tam získala.

Stála jsem zrovna u pultu a rovnala faktury, když jsem si všimla muže za výlohou. Stál a upřeně zíral na něco ve výloze. Byl to zhruba padesátník, a jak jsem měla zkušenost se staršími muži, protože na tatínka nevypadal, zřejmě nad něčím za výlohou váhal. Takoví zákazníci-muži jen tak do obchodu nevstoupí, i kdyby jejich vnouče nemělo na sebe už ani hadříček. A když nejde hora k Mohamedovi…

Vyšla jsem před obchod. Muž sebou trhl a chtěl rychle odejít. Musela jsem ho polapit. Každý zákazník se počítá. Nasadila jsem naučený medový úsměv a zeptala se:

„Dobrý den, pojďte klidně dál, copak se vám líbí? Vevnitř máme další pěkné zboží.“

„Tu sukýnku,“ řekl a ukázal prstem přímo na kousek ve výloze.

Vedla jsem si muže do obchodu s pocitem vítěze, jako když kudlanka polapí samečka.

„Na jaký věk?“ zeptala jsem se.

„Jaký věk?“

„No přece, kolik je vaší…vnučce?“ Zaváhala jsem, protože bych se nerada spletla a nazvala staršího tatínka dědečkem. To by nejspíš z obchodu sešlo, znám mužskou ješitnost.

Na roční holčičku, jak muž uvedl, jsem ale sukýnku neměla. Nevybral si ani z dalšího mnou nabízeného zboží.

„Příští týden bych měla mít nové zboží. Pokusím se sehnat tu sukýnku v menší velikosti. Pokud budete mít cestu kolem, zastavte se, prosím.“

Muž se usmál: „Určitě se zastavím.“

Za týden byl v obchodě znovu. Já mu u dodavatele zajistila hned několik sukýnek na podobně staré dítě a nádherné růžové šatičky.

„Ovšem každé dítě je jinak velké. Nejlepší by bylo, kdybyste přinesl nějaký kousek jejího oblečení, nebo rovnou přišel i s maličkou.“

„To nebude třeba,“ řekl rozpačitě a dal na mou radu a místo sukýnky koupil rozkošné růžové šatičky. V následujících dnech navštívil můj obchůdek několikrát. Byl to pozorný dědeček. Vždy, když byl u mě v krámku, prohodil pár slov, a já se postupně dozvěděla, že je sám. Žena mu zemřela a má jen dceru a její malou dcerku Verunku.

„Máte také vnoučátko?“ zeptal se jednou, a pak se zarazil. „Vy jste na vnouče mladá,“ dodal.

„Ne, nemám. A mladá na vnoučátko nejsem, můj syn je už dospělý a dva roky žije se svou přítelkyní. Takže to může přijít každou chvíli, i když mladí ještě děti, dle svých slov, nechtějí.“

A pak mě konečně Petr pozval na kávu. Na kávu jsme poté chodili pravidelně, když mi skončila směna a já krámek zavřela. Petr pracoval ve vedoucí funkci jedné místní firmy a měl pouze ranní směny. Scházeli jsme se několikrát týdně a náš vztah přešel z pouze přátelského v intenzivnější, a nebyl to pouze milenecký úlet. Na to jsme byli oba staří, a na to zůstat sami, protože i já byla vdova, zase mladí. Plánovali jsme společnou dovolenou a já nikdy neviděla Verunku, Petrovu vnučku, ani jeho dceru. Nakoupila jsem pro malou pár hadříků, které jsem měla jako zaměstnanec za velmi příznivou cenu, předala je Petrovi, ale on se nikdy neobtěžoval, aby mi svou vnučku představil. Jinak byl pozorný. Vymlouval mi mé nákupy, že malá má dost oblečení a nemám si dělat škodu. Za hadříky mě odměňoval jinými dárky. Tu to byla bonboniéru, tam zase parfém, nedalo se říci, že by nebyl pozorný.

„Nemám představu, jak roste a jestli jí oblečení je.“ S těmito slovy se Petr setkával často. A vypadalo to, že mu to není příjemné. Doma neměl jedinou fotku dcery, ani vnučky. Když konečně svolil, že si vnučku vypůjčí a společně se projdeme i s kočárkem po městě, přišel vždy nakonec sám. Buď Verunka onemocněla, nebo rodina jeho dcery odjela mimo město, vždy byl důvod, proč jsem malou a její mámu ještě neviděla. Jinak jsem si s Petrem maximálně rozuměla.

Při jedné návštěvě u Petra doma nás zaskočil zvonek u dveří. Už jsem doufala, že by to mohla být Petrova dcera, ale byl to jen jeho kamarád. Nedal se odradit mou přítomností a vřítil se do bytu s tím, že má něco důležitého. Tím důležitým byla informace, že jeho snacha čeká miminko.

„Chápeš to? Já budu dědek! Když si představím, že Honza (to byl jeho syn) bude táta, tak si dělám obavy. Je to ještě Janek Jankovatej, ale Daniela má rozum. Jen bude mít za chvíli vlastně na starost dvě děti.“ Hlasitě se rozesmál. Petr i já jsme mu popřáli, ač jsem Honzu seniora viděla vlastně poprvé v životě. A tak nás Petr představil a šel do kuchyně, aby nachystal přípitek a mohl kamaráda zase vylifrovat z bytu. Zůstala jsem s Honzou v obýváku sama.

„Tak to už budete dědové oba,“ řekla jsem, aby řeč nestála.

„Copak Petr má vnouče? To bych o tom musel vědět. Kdo by mu ho porodil?“ Honza byl zaskočený, a já ještě víc.

„Přece jeho dcera?“

„Petr nemá dceru.“

V tu chvíli vstoupil do pokoje Petr. Přiťukli jsme si, ale Petrovi došlo, proč jsem zaskočená. Navíc bylo téměř jisté, že zaslechl náš rozhovor.

Když Honza odešel zvěstovat dobrou zprávu dalším kamarádům, přistoupil Petr ke mně a chtěl mě pohladit. Ucukla jsem.

„Nemám ráda lháře!“

„Já vím. Ale líbila ses mi. Nedíval jsem se na žádnou sukni, ale na tebe. Proto jsem tenkrát u té výlohy stál. Kdybys prodávala v řeznictví, myslela by sis, že mám hlad. Takto jsi mi přisoudila vnučku, a já neměl sílu ti to vymlouvat. A pak už to nešlo, miloval jsem a miluji tě.“

Petrovo manželství bylo bezdětné. Petrova žena nemohla mít děti pro svou vážnou nemoc, které nakonec podlehla. Bylo to vlastně milé, že mě měl tak rád.

„A kde je to oblečení, které jsem ti nanosila pro Verunku?“ vzpamatovala jsem se.

Petr přešel ke komodě a otevřel zásuvku. Uvnitř bylo pečlivě urovnané oblečeníčko pro malou princeznu. Body, sukýnky, šatičky, sponečky, protože když jsem se ptala, jaké má Verunka vlásky, prozradil, že nosí culíčky, a barevné šátky na hlavu byly vzorně naskládané v komíncích, a přestože je ještě žádné dítě nenosilo, mně se zdálo, že voní po miminku.

„Dalo by se to ještě prodat?“ zeptal se.

Prodat se to nedalo. Nemuseli jsme si ale lámat hlavu s využitím. Brzy po této příhodě mi můj syn oznámil, že s Danielou čekají rodinu. Jen doufám, že to bude holčička.