V Berlíně

Naštěstí jsem měla ale kamarádku, která byla můj pravý opak a taky mi to s radostí stále připomínala. „Lucko, ty se snad nikdy nevdáš, jak koukám. No ještěže máš mě, já toho někoho najdu a budeš mi nadosmrti vděčná, jakého jsem ti našla krasavce.“ Popravdě já o krasavce ani moc nestála, protože jsem věděla, jací takoví krasavci jsou. Zajímají je jen chvilkové vztahy, ale co se týče věrnosti a založení rodiny, o tom by snad ani nemohla být řeč. Vlastně jsem to dvakrát zažila a řeknu vám, že to není příjemný pocit.

S kamarádkou Lenkou jsme se rozhodly, že se zajdeme pobavit do místního klubu, kde se koná nějaký koncert. Chvíli jsem váhala, protože na podobné akce nerada chodím, ale nakonec jsem se dala přemluvit. „A proč ne. Aspoň nebudu pořád sedět doma a podívám se někam do světa.“ Po tomto mém výroku se Lenka i moje mamka smály. Ale mluvila jsem pravdu. Nerada jsem cestovala a ani jsem nerada někam chodila, natož do nějakého baru či diskotéku. Sousedé mě měli za slušnou a vychovanou holku, která doma pomáhá a někam to dotáhne, já jsem si o sobě myslela, že jsem neschopné nemehlo navázat kontakt. A vtom jsem si řekla, že to musí skončit! Přeci neumřu jako nepolíbená panna někde sama na samotě u lesa!

„Lenko, rozhodla jsem se, že se do dvaceti vdám!“ téměř jsem křičela, jak jsem byla rozhodnutá a nadšená, jenže toto mé nadšení Lenka nesdílela. „Zbláznila ses? Proč se hned vdávat? Na to máš čas.“ A kroutila u toho nesouhlasně hlavou.  No a já si myslela, jaký to nemám skvělý a odvážný nápad. 

A potom se mi v hlavě zrodil ještě bláznivější nápad. Co kdybychom někam jely, někam se podívaly a užily si. Můj nápad se mi líbil a naštěstí ještě víc se líbil Lence. „Teda Luci, já tě nepoznávám, nějak jsi se změnila. A kam chceš jet?“ ... „No přece do Německa! Kvůli čemu jsem se učila celé čtyři roky německy, když bych to ani nemohla nikde využít?“ Chvíli na mě divně koukala, ale nakonec mi dala za pravdu. Ona uměla německy dobře, já sice o něco lépe, ale nápad se jí zamlouval. A tak jsme tři dny na to vyrazily. Sbalily jsme si batohy a jeden velký kufr, nasedly do vlaku a jeli jsme. 

Cesta byla příjemná a potají jsme si vypily každá jedno pivo jako na důkaz naší dospělosti a nezávaznosti. Rodiče nám i tak alkohol zakazovali a my měly pak výčitky, že jsme porušily slib. „Ale co, svět se nezboří...“ řekla Lenka a já souhlasila. Když jsme se pak probudily, byly jsme v nějakém městečku, které si už ani nepamatuji, jak se jmenovalo. Tam jsme přesedly do dalšího vlaku a jely jsme do Berlína, který byl náš cíl.

Když jsme tam dorazily, připadala jsem si jako v jiném světě. Možná vám to přijde směšné, ale holce, která o světě tehdy nic nevěděla a jen jednou v životě byla v Praze a dvakrát v Brně, to byl doslova ráj a možná snad i exotika. Nevím proč, ale připadala jsem si, že jsem nějak dospěla a i Lenka si toho všimla. „Jen záříš, Luci. Jde to na tobě vidět. A teď pojď, tamhle je venkovní restaurace, chci si odpočinout, najíst se a něčeho studeného napít.“ Souhlasila jsem a sedly jsme si. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme koktavou němčinou objednávaly špagety a ledový čaj. Koktaly jsme ze studu z výslovnosti, ale pak jsme zrudly obě, když číšník zjistil, že jsme Češky a spustil na nás slovenštinu. S Lenkou jsme ztuhly a já naprosto ztratila řeč. Takhle jsem si vysněný výlet nepředstavovala. Ale co jsem mohla dělat. Nevím ani, kde se to ve mně vzalo, ale rychle jsem česky objednala jídlo a pití a rychle odvrátila zrak jinam. Číšník jistě poznal naše rozpaky, ale choval se slušně a taktně.

Jen co číšník odešel, rozesmály jsme se na celé kolo. „Tak to bych nikdy neuhodla, že v německy mluvící zemi, my Češky potkáme Slováka.“ Docela sranda byla, když si potom k nám přisedl další Slovák, krásný blonďák, který zase ale mluvil česky. „Ahoj holky, já i můj kamarád jsme rádi, že snad po roce tady máme někoho, s kým si popovídáme v téměř rodném jazyce. Ať už česky nebo slovensky.“  No, popravdě jsme s Lenkou byly dost překvapené a nečekaly jsme, že tady něco podobného zažijeme. Chtěly jsme si spíše užít klidu a neznalosti všeho. Tedy aspoň já. Já chtěla jen procházet Berlínem a kochat se krásou. „No, ale když jsme je už tady potkaly, není to třeba osud? Co s nimi někam zajít?“ navrhla Lenka a já se chvíli rozmýšlela. Moc se mi nechtělo, ale co jsem mohla dělat. Kdybych odmítla, Lenka by byla naštvaná a navíc jsem tady určitě poprvé a naposledy v životě, tak proč si pořádně neužít?      
„No, to není špatný nápad. Tak je někam pozvi, nechám se překvapit,“ řekla jsem a jen poslouchala Lenku, jak domlouvá plán na dnešní večer. Nakonec to dopadlo tak, že po zavíračce v restauraci jsme zůstali všichni tam, protože Pavol se svým kamarádem Petrem měli restauraci pronajatou. Musím uznat, že jsem se velmi bavila a dokonce i stud ze mě trochu vyprchal. Nebo že by to bylo díky červenému vínu, kterého jsem měla už dvě skleničky? Kdo ví, každopádně jsem se tak skvěle ještě nebavila. „Holky, co kdybychom si zahráli kanastu?“ zeptal se Petr a my s Lenkou ani nevěděly, co tím má na mysli. Pavol nám musel vysvětlit, že se jedná o skvělou hru, která chytne určitě každého. No co, proč se ji vlastně nenaučit a zahrát si ji. Skoro za hodinu jsme hru docela dobře pochopily a hráli jsme všichni o sto šest. Moc mě to bavilo a ani si nikdo nevšiml, že se už téměř rozednívá a že jsme hráli kanastu celý večer. 
„No děvčata, moc vám děkujeme za skvělou a vzácnou společnost, ale za chvíli musím do práce. No, naštěstí si jen stoupnu za bar a jsem vlastně v práci,“ řekl Petr a unaveně vstal od stolu. Bylo mi ho líto, protože jsem si ho přes večer moc oblíbila. Lenka s Pavolem odešli, že se půjdou projít ven a mně bylo trapné odejít jen tak, aniž bych Petrovi pomohla s úklidem. Popadla jsem proto koště a mop a dala se do vytírání podlahy. Samozřejmě, že Petr po mně nic nežádal, ale já to dělala ráda. A když se mě Petr jemně dotkl  na rameni, cítila jsem po celém těle chvění. Musím se přiznat, že nic podobného předtím jsem nezažila. O podobných pocitech jsem četla v romantických knížkách, které miluji dodnes, ale nikdy bych nevěřila, jaký to může mít na člověka vliv. Doslova se mi  podlomila kolena. Chtěla jsem, aby se mě Petr ještě dotkl a tak jsem tomu trochu pomohla. Pošimrala jsem ho ve vlasech a uvědomila jsem si, že se vůbec nečervenám jako vždycky, spíš naopak. Cítila jsem zvláštní pocit a chvíli mi bylo teplo, chvíli mi byla zima. Co se to jen děje?

Připadala jsem si jako v pohádce, snad možná o Popelce nebo Šípkové Růžence. Nikdy by mě nenapadlo, že se zamiluji v cizí zemi a že neomdlím při prvním polibku. Ano, Petr mě jemně políbil na rty a mně se z toho skoro zatočila hlava. Říkala jsem si, že je to určitě jen sen, ze kterého se brzy probudím a vše krásné zmizí, ale mýlila jsem se. Po hodince se vrátila Lenka s Pavolem a byli vysmátí. „Tak copak jste tady dělali, že moc uklizeno nemáte?“ řekla Lenka se smíchem a mně se pomalu hrnula krev do obličeje. Naštěstí Petr je ale gentleman, objal mě a já si vděčně zabořila hlavu do jeho svetru. Jak krásně a mužně voněl! Řeknu vám, že mužské feromony dokáží dělat zázraky. Je to snad jako kouzlo, co já vím, ale nemohla jsem snad ani uvažovat jasně. „Peťo, co kybychom šli někam pryč?“ najednou ze mě vypadlo, že i Lenka koukala s otevřenou pusou. Petr se jen usmál a společně jsme odešli. Ani jsme se nezeptali, jestli nevadí, když restauraci převezme na chvíli Pavol. Lenka mu určitě ráda pomůže.

Odjela jsem z rodné země do jiné, kde jsem poznala krásu Berlína a poznala, jak chutná pravá láska. Říkám pravá, protože už čtvrtý rok mám toho nejlepšího partnera na světě. Sice ještě manželé nejsme, ale cítím, že brzy řeknu své Ano. A Lenka a Pavol? Ti jsou sice jen přátelé a my se s nimi moc rádi scházíme na partičku kanasty. 

Cherrynka - čtenářka
ChytráŽena.cz