Vysněná dovolená v Řecku

Letos jsem se na dovolenou vydala se svou kolegyní z práce, Martou. Můj i Martin manžel byli totiž pracovně hodně vytíženi a nemohli si v létě vzít dovolenou. Já si dlouho přála poznat Řecko a můj muž na polehávání u moře ani na procházky po památkách není. Neholduje městskému ruchu a naprosto nejradši tráví dovolené v horách, pokud možno ve stanu a obejde se i bez něj.

Představa luxusního hotelu a služeb ol inklusiv u něj vyvolává přinejmenším kopřivku. To s Martou jsme si padly do noty. Neměla nic ani proti letecké dopravě na místo a představa slunění se na mořské pláži na ni měla, podobně jako na mě, až afrodiziakální účinky.

Na dovolenou jsme se obě moc těšily. Protože jsme zemi obě měly navštívit poprvé, ještě před odletem na dovolenou jsem si přečetla pár článků o zemi a jejích lidech. Také přátelé mě ubezpečili, že Řekové jsou moc milí a přátelští lidé. Potrpí si ale na slušné vychování. A tak jsme na dovolené všechny poctivě zdravily v rodné řeči našich hostitelů. Ať už jsme přišly do restaurace, obchůdku, na tržiště, k plážovému baru, nebo jsme jen míjely lidi v hotelové chodbě nebo na recepci, uctivě jsme pokývaly hlavou a pozdravily. Po celou dovolenou, která byla jinak moc krásná, nás překvapovalo, že lidé, s kterými jsme se setkávaly, nechávali náš pozdrav bez povšimnutí. Buď nereagovali vůbec, nebo jen pošklebkem, rozhodně pozdrav neopětovali.

dovolená v Řecku Avizovaný úsměv a štědrost našich hostitelů jsme s výjimkou místního tržiště, kde jsme utratily spoustu peněz, nezaznamenaly. Až tři dny před odletem zpět domů jsme zjistily, že jsme si pozdravy popletly. Přestože se Řekové zdraví halasným „Kalimera“, což jsme pokládaly za něco jako hlášku „jak se máš“, my používaly „Pinocchio“. Panáček jako panáček. A proto nikdo z Řeků nechápal, co halasným Pinocchio provolávaným v křečovitém úsměvu máme vůbec na mysli. Poslední tři dny byly pohlazením po duši. Když už jsme se konečně propracovaly ke správnému pozdravu Kalimera, zjistily jsme, že Řekové jsou skutečně tak milí a pohostinní, jak nám bylo před odletem tvrzeno.

Ještě před odletem zpět do vlasti jsme se chtěly jít podívat na pravou nudistickou pláž. Ani jedna z nás na takové pláži nikdy nebyla. Já i Marta jsme hodně stydlivé a být na dovolené s muži, nikdy by nás tato myšlenka ani nenapadla. S nápadem vlastně přišla Marta. Jednoho dne řekla:

„Co kdybychom šly obhlídnout místní pány tak, jak je pánbůh stvořil?“

Já chvilku nechápala, ale pak mi to, když mi Marta ukázala prospekt, ve kterém se psalo mimo jiné o nedaleké nudistické pláži, došlo. Chvilku jsem se zdráhala. Pak mi ale vytanula v mysli oblíbená věta mého manžela: Když něco můžeš zkusit a sám to nezkusíš, jako bys nebyl.

Onu větu jsem nesnášela. Použil ji, když mě donutil před několika lety vyzkoušet bungee dumping. Pozvracela jsem se a od té doby mám strach z výšek. Onu větu mi řekl, když mě donutil plavit se o dovolené tři dny lodí po oceánu. Od té doby trpíme mořskou nemocí oba. Proč se ale nepodívat na nudistickou pláž? Pro vzpruhu, aby nebyla nuda? Z pouhé zvědavosti? Nakonec jsem si dala říct.

Sundat si ale plavky na veřejnosti a nechat na sobě spočinout zraky úplně cizích lidí dělalo problém nám oběma.

„Zahrabeme se tady do písku,“ přišla Marta s nápadem. „Tak uvidíme my na ostatní, ale oni neuvidí na nás.“

S nápadem jsem souhlasila. Zahrabaly jsme se do písku v místě, kde jsme měly krásný výhled. Jen obličeje nám koukaly. Brzy se pláž začala plnit lidmi. Bylo jich moc. Pláž byla plná a my se kochaly nejdřív jen letmo vypracovanými i méně podařenými těly návštěvníků. Později jsme už zíraly bez předstírání nezájmu, zcela veřejně. Po poledni byla pláž doslova narvaná. Nemohly jsme si jít ani zaplavat, protože jsme se styděly vyhrabat ze svého úkrytu. Ležely jsme na pláži až do večera, kdy se nám náš plán se zahrabáním už nezdál tak originální a dokonalý jako na začátku. Když se pláž začala vylidňovat, konečně jsme se, hladové a unavené ze soustavného ležení, vyhrabaly. Skončily jsme s pořádně spálenými obličeji a obě jsme dostaly tak silné horečky, že jsme musely doma navštívit svého lékaře. Neopálené, s obličejem jako žhavý uhlík, který se poté nesnesitelně loupal. Svým drahým polovičkám jsme nakonec namluvily, že jsme si spálily i těla hned ze začátku dovolené, a tak jsme po zbytek pobytu chodily zahalené a neopalovaly se, jen obličej se, bohužel, protože ten není kryt, poněkud spálil.

Tak dopadla naše dovolená v Řecku, kde nám nakonec ztratili na letišti i kufry. A to jsme si prodloužily dovolenou ještě o tři dny, abychom vše vypraly, vyžehlily a uklidily. Kufry se našly, až když jsme už chodily do práce.

Myslím, že se už těším na dovolenou příští rok. V lese a na horách pod stanem mi asi nehrozí tolik nebezpečí, jako v luxusním hotelu na břehu moře. A budu tam i pod ochranou svého manžela.

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete