Vzpomínka na dovolenou v tehdejší Jugoslávii

Vzpomínky jsou zážitky, které nám nikdo nikdy nevezme. Snad jen Alzheimer, pokud nás postihne, ale to už nám bude asi jedno.

Vrátím se ve vzpomínkách hodně, hodně, hodně daleko do minulosti. Tehdy jsem byl mladý, krásný (hi), veselý a spokojený zaměstnanec tehdejšího OKR, nyní OKD. Prostě jsem pracoval na šachtě.

Jako horník jsem jezdil, nebo později i létal, na rekondiční pobyty u nás – jezdil, nebo do zahraničí – létal. Dnešní Chorvatsko bylo ještě Jugoslávií, když jsem do něj letěl poprvé na takový rekondiční pobyt načerpat zdraví, sílu a odpočinout si od těžké dřiny.

S manželkou jsme vyměnili peníze, které jsem já vydělal, a manželka z nich přidělila kapesné pro můj pobyt.

„To ti musí stačit, táto,“ řekla.

„Asi ano,“ řekl jsem.

Mí kolegové mě informovali, co si vzít s sebou a tam zpeněžit, vydělat a dopomoci si k příjemné rekreaci. On totiž byl vývoz valut tehdy omezen. A tak jsem mimo pár svých svršků a osobní hygieny odlétal také s balíkem tehdejších jarmilek, což byly cvičky na cvičení, pár balíčky cigaret, několika balíčky žiletek, zrnkovou kávou, krabičkami silonových punčoch a také s našimi cukrovinkami. Jak mě všichni ujišťovali, seženu za to hotový poklad, o kterém se nám v tehdejší ČSSR ani nezdálo.

Let proběhl bez problémů a já s radostí zjistil, že vše, co jsem z domu vyvezl, jsem také dovezl do hotelu, kde jsem byl ubytován. I můj spolubydlící byl slušně zásoben zbožím z domova, a tak jsme si nestěžovali. Já ovšem myslel především na rodinu. Koupil jsem své ženě zlatý prstýnek, protože zlato tehdy vyšlo v Jugoslávii mnohem levněji, než u nás. Dětem jsem nakoupil žvýkačky a cukrovinky, pro celou rodinu pak zahraniční šampony, sprchové gely a výměnou za některé zboží jsem získal několik parfémů. Do rodinné sbírky alkoholu, který u nás nikdo nepil, jsem zakoupil koňak César a Rakiju. A užíval jsem si. Bylo to právě Chorvatsko, kde jsem poprvé ochutnal chobotnici. Místní ji tam připravovali a chutnala úplně jinak, než u nás, zmrazená a kdoví jak stará. Tak lahodnou chobotnici jsem ochutnal jen tam, a pak ještě v Řecku.

Pobytu jsem rozhodně nelitoval, i když má rodina zůstala doma a nemohl jsem si moře a všechny zážitky užívat s ní.

Tři dny před odletem domů jsem našel malou želvu. Lezla po hotelovém schodišti. Nevěděl jsem, jestli pochází z volné přírody, nebo někomu utekla, věděl jsem ale, že by mým dvěma dcerám udělala náramnou radost. A tak jsem se želvičky zmocnil. Se svým spolubydlícím jsme sehnali papírovou krabici, do které jsme želvu umístili a denně jí nosili čerstvý salát a jinou zeleninu z jídelny.

V době, kdy chodil hotelový úklid, jsme krabici se želvou pro jistotu schovali za závěs. Želvička objevena nebyla.

„Jak ji ale chceš propašovat do letadla?“ ptal se mě můj spolubydlící a kamarád v jedné osobě, protože jsme se za ten dvoutýdenní pobyt spřátelili. To jsem nevěděl. Věděl jsem pouze, že se o to rozhodně pokusím. Želvička mi totiž přirostla k srdci.

Tehdy byla naše Máňa, jak ji děti později pojmenovaly, docela malá. Na letišti jsem ji strčil do pro tento účel připravené ponožky. Ponožku jsem zabalil do kapesníku, pro jistotu použitého, a celý balíček jsem opatrně strčil do kapsy. Prošel jsem. Jako pašerák jsem uspěl a dětem jsem želvičkou udělal ohromnou radost. Dcery měly celý rok co mlsat, žvýkat a čím se mýt, manželka se rozplývala nad zlatým prstýnkem a jen nevěřícně kroutila hlavou:

„Tatínku, ty sis tam v té Jugoslávii snad nekoupil ani pivo. Tolik jsi nám toho přivezl.“

Nekoupil. Ale jedl jsem chobotnici, přivezl jsem Máňu a krásně jsem se opálil.

Máni jsme později, když kapánek povyrostla, koupili ještě jednu želvičku, aby jí samotné nebylo smutno, a já se do Jugoslávie po dvou letech vrátil.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete