Vzpomínka na dovolenou v Turecku

V době, kdy není možné cestovat, a už vůbec ne do zahraničí, jsem se rozhodl zavzpomínat na dřívější dovolené. Začnu hned tou loňskou, do Turecka.

Do Turecka jsem se vypravil se dvěma kamarády, Petrem a Markem. Zatímco Marek do Turecka létá pravidelně každý rok, pro mě a Petra to byla premiéra. Hned v úvodu nás překvapily markantní rozdíly krajiny, kde bydleli běžní obyvatelé země a bohatými, blýskavými a luxusem překypujícími hotelovými komplexy. Než jsme dojeli z letiště do cíle našeho odpočinku, připadalo mi to jako bych se vrátil do minulosti. Krajina vypadala podobně, jako u nás po válce. Zničené domy, polorozbořené chatrče, v kterých žili nejen osamělí dospělí, ale celé rodiny s dětmi. Otrhaní lidé, špína, chudoba. Začínal jsem mít strach. Co nás na místě čeká?

Jakmile jsme ale vjeli do městečka plného luxusních hotelů, neonů a turistů, byl tu jiný svět. Celý hotel zářil a překypoval bohatstvím a luxusem. A nejen náš hotel, i všechny v okolí. Náhle se před námi otevřela pohádková krajina. Hotelový pokoj předčil naše očekávání. Čistota, luxus a bohatství. Strava excelentní. Z okna jsme měli výhled přímo na moře, kde jsme trávili veškerý čas. Mimo restaurací, barů a grilů, kde jsme měli veškerý servis v ceně, samozřejmě. Po večerech, kdy se pláž vylidnila, jsme měli v hotelu i na pódiu u hotelu připravený bohatý kulturní program. Bylo tam krásně.

Jednoho dne nám Marek navrhl, abychom si zašli na nudistickou pláž.

„Tady je někde nudistická pláž?“ zeptal se Petr překvapeně.

„Samozřejmě, kousek od hotelu. Vidíte tam tu ratanovou zástěnu?“ odpověděl Marek.

U každého hotelu byla privátní hotelová pláž. Tak tomu bylo i u toho našeho. Za řadou hotelů bylo místo, kde žádný hotel nestál. Na pláži bylo rozestavěno několik ratanových rohoží.

„Tam za těmi rohožemi je nuda pláž. Byl jsem tam i loni,“ řekl Marek.

Po chvilce váhání jsme se rozhodli pláž navštívit. Proč nezkusit něco nového?

Kráčeli jsme k ratanům, v rukách jsme měli jen ručníky a krémy na opalování. Protentokrát jsme nechali plavky na pokoji.

„Jé, já zapomněl na pokoji telefon. Bude mi volat dcera, musím se vrátit. Jděte, počkejte na mě, za chvilku se vrátím,“ řekl Marek, když už jsme byli téměř na pláži. S Petrem jsme došli na místo.

Nebylo tu moc lidí. Na pláži zrovna nikdo nebyl, jen v moři bylo pár plavců. Rozložili jsme ručníky a svlékli jsme se donaha. Pečlivě jsme se nakrémovali a uložili na ručníky.

Zprvu jsme si rozruchu, který jsme způsobili, ani nevšimli. Pak ale několik lidí vyšlo z moře na pláž. Tlustá paní nám začala nadávat. Snažila se přitom zakrýt oči dvěma dětem, které ji doprovázely. Všichni měli na sobě plavky. Jediní nahatí jsme byli my dva s Petrem. To už tu byl i Marek. Měl na sobě plavky a smál se od ucha k uchu, jak nás napálil. Pláž, na kterou jsme zamířili, byla celkem obyčejná městská pláž nepatřící k žádnému z hotelů a my s Petrem jsme byli nakonec rádi, že jsme mimo ostudy nevyfasovali také pokutu. A protože jsme plavky s sebou neměli, koupal se jen Marek a my s Petrem strávili několik trapných chvilek na dece v šortkách.

Od příhody na domnělé nuda pláži jsme se koupali a slunili už jen na pláži, která patřila našemu hotelu. Ale i tam jsme se dočkali nemilého trapasu. Zase jsme si šli s Petrem zaplavat a Marek nám nabídl, že mezitím zajde pro drinky a nějaké pohoštění do nedalekého plážového baru.

Po nějaké době jsme se vrátili k lehátkům. Marek tu nebyl, ale na stolečku u lehátka jsme našli drinky s papírovými deštníčky a bohaté zeleninové saláty. Marek myslel i na dezert. A tak jsme se hned pustili do obřích zmrzlinových pohárů s čepicí šlehačky a čerstvým ovocem. Byli jsme zrovna v nejlepším, když z moře vyběhla rodinka a začala nám nadávat. Podle mluvy jsme poznali, že se jedná o Němce. Nerozuměli jsme jim, bylo ale zřejmé, že se jim nelíbí, že konzumujeme na pláži poháry a občerstvujeme se drinky. To tu ale dělal každý, občerstvení bylo v ceně a každý toho bohatě využíval. Muž nám začal poháry trhat z rukou, žena kopala do drinků.

„Co si to dovolujete?“ ptal jsem se česky. Chystal jsem se jít za plavčíkem a zřídit nápravu, když vtom do mě Petr šťouchl loktem. Zdálky k nám přicházel Marek. Nesl tác a na něm drinky a bohaté pohoštění. Vracel se od baru teprve nyní. Naše lehátka stála o řadu dál a my jsme se uvelebili na místě nespokojených Němců a nevědomky jsme konzumovali jejich pohoštění.

Omluvně jsme blekotali svou omluvu. Marek nakonec musel nechat tác i s jeho obsahem na místě a my s Petrem šli pro nové pohoštění, které jsme konečně mohli bez obav sníst.

Až do konce dovolené jsme si dávali pořádný pozor i v jídelně, abychom omylem nesedli na místo někomu jinému. To se ale stalo právě nám. V čase oběda jsme si nanosili bohaté talíře plné pochoutek, nápoje, ovoce i zeleninu a šli ještě pro kávu. Když jsme se s ní vrátili, seděla na našem místě rodinka s dětmi a bohatě hodovala na tom, co jsme si nakřečkovali.

On nikdo není dokonalý.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete